O úctě k jinakosti a fialkách, které necítím

Drobné fialky jsou pro mě připomínkou, že každý jsme v něčem zvláštní a jedinečný. Jinakost se týká nás všech a její přijetí nás může obohatit.

Každý rok na jaře trávníky ve stínu stromů obsypou fialové voňavé kvítky. Dlouho jsem kolem nich chodila bez povšimnutí. Teprve loni jsem jim poprvé začala věnovat pozornost a zjistila jsem pár zajímavostí o fialkách i o sobě.

Na svých pravidelných procházkách si fotím reference květin, podle kterých pak kreslím motivy pro své papírnictví. Loni na jaře jsem si mezi domy vyfotila jejich křehké květy. Přes aplikaci PlantNet jsem si zjistila, jak se rostlina jmenuje. Díky určování rostlin se učím poznávat nové druhy a dozvídám se o nich víc.

Začala jsem je potom vidět všude a pochopila jsem, že si naše sídliště i přilehlé parky oblíbily a v časném jaru jsou rozšířenou květinou. Zjistila jsem, že jsou zároveň léčivou bylinkou, ze které lze uvařit čaj a květy jíst.

Později jsme s kamarádkou vyrazily ven na jarní procházku mezi paneláky. Míjely jsem palouček fialek a kamarádka mi vyprávěla, jak jejich vůni miluje a že jí stačí jen projít okolo, a už se v té vůni koupe. Zastavily jsme u nich a šly si přivonět.

Kamarádka měla radost a vůni si vychutnávala, sbírala a podávala mi ty nejsilněji vonící květy, ale já jsem necítila prakticky nic.

Fialkové přijetí

Proč necítím nic? Z dětství si pamatuju vůni fialkových bonbónů, které jsem měla ráda, ale ty živé, skutečné zřejmě moc necítím. Cítila jsem se hrozně zvláštně. Jsem zvyklá, že vybočuju, ale tentokrát jsem z toho byla už unavená a styděla jsem se. Co mám zase jinak než ostatní? Kromě toho, že jsem objevila novou léčivou bylinku a jedlou květinu, která mi rostla přímo před nosem, mě fialky upozornily na další věc.

Nejsme stejní, každý jsme v něčem zvláštní a jedinečný a nedává smysl očekávat, že budeme mít všechno stejně jako ostatní. A pokud chceme žít spokojeně, nezbývá nám než to přijmout.

Laskavost a smíření je na místě. Prostě vůni fialek nevnímám a neudělám s tím zřejmě nic, i když to zní divně. Něčeho mám méně a něčeho zase více, některé vůně necítím, ale třeba slyším i ty nejjemnější zvuky.

Opět rozkvetly

Rok se s rokem sešel a fialky začaly opět na našem sídlišti rozevírat drobné kvítky nad kobercem zelených listů. Letos už jsem je poznala hned, a jako obvykle jsem si je šla nafotit.

Za ten rok jsem se v hodně věcech posunula a zrovna přijetí sama sebe je jedno z mých témat. Ty drobné fialové kvítky se pro mě staly symbolem respektu k jinakosti, která se týká každého z nás.

Stále mi připadá zvláštní a trochu nepatřičné, že vůni fialek necítím, ale už k tomu mám trochu jiný přístup. Vnímám to jako fakt a mám chuť si nechat vyrobit medailonek na krk s ražbou květu fialky, abych na úctu ke svým odlišnostem nezapomínala. A předsevzala jsem si, že si ty křehké kvítky alespoň nakreslím.

Foto: Lucie Vanišová