Marie Salomonová z Nevypusť duši: Závažných potíží u dětí si rodiče všímají pozdě

Péče o duševní zdraví dětí i dospělých byla v Česku léta zanedbávána, ale nyní se toto téma dostává do popředí. Potíž je ale nejen v nedostatku psychologů a psychiatrů ve školách, ale také v tom, že rodiče mnohdy psychické problémy svých dětí dlouho přehlížejí a relativizují. „Dospělí sice přiznávají, že děti můžou mít duševní obtíže, ale všímají si projevů velmi často velmi pozdě,“ říká v rozhovoru pro Magazín Antilopa Marie Salomonová z organizace Nevypusť duši.

Popište mi na začátek, čím se zabývá organizace Nevypusť duši?

V Nevypusť duši už 7 let ukazujeme, jak pečovat o duševní zdraví a kde hledat pomoc v případě nouze. Přinášíme prevenci středoškolákům a učitelům druhého stupně základních a středních škol. Podporujeme moderní péči o duševní zdraví v České republice a usilujeme o systémovou změnu.

Přejeme si, aby konverzace o duševním zdraví byla součástí běžného života. Je totiž stejně důležité jako zdraví fyzické. Záleží nám na tom, aby duševní onemocnění nebyla stigmatizována a lidé se nestyděli říci si o radu.

O vše se stará tým mladých psychologů, lékařů, sociálních pracovníků a studentů těchto oborů a mladí lidé se zkušeností s duševním onemocněním.

Nezdá se vám, že se v této době hodně řeší psychika dětí i dospělých víc než kdy dřív? Co se stalo, jsme citlivější?

My jsme dříve neznali spoustu různých nemocí, nesoustředili jsme se ani tolik na prevenci rakoviny, umíralo tady na ni hodně lidí v docela ranných stádiích. Neměli jsme léčbu spousty nemocí.

Stejně jako u rakoviny a kardiovaskulárního zdraví, i v psychickém zdraví jsme se naštěstí posunuli dopředu a dokážeme si všímat – třeba i díky lepším diagnostickým nástrojům – duševních onemocnění dříve. Máme také výzkumy, které potvrzují, že chronická duševní onemocnění právě velmi často začínají u dětí. Ty symptomy u dětí jsou možná trochu jiné, ale už tam můžeme vychytat ten začátek. A čím dříve začneme s nějakou léčbou nebo intervencí, tím potom kvalitnější život to dítě má.

Takže není to možná až tak o nárůstu, i když i ten je nyní pravděpodobný, jako o tom, že máme lepší diagnostické metody a snižuje se míra stigmatu.

Naštěstí o duševním zdraví víc mluvíme. Ono totiž v minulosti, za dob komunismu, se nemluvilo o žádném duševním zdraví, ani o dětském ani o tom dospěláckém. Anebo ano, ale psychiatrie byla velmi často zneužívána jako třeba restriktivní metoda. Zavírali jsme do psychiatrických nemocnic lidi, kteří jenom nebyli užiteční režimu, nebo byli nějak proti němu.

Takže jsme se obecně jako společnost naštěstí posunuli a už mluvíme i s dětmi o duševním zdraví čím dál tím víc. A potom to vylézá na povrch. Je to dobře, protože můžeme potom dopřát dětem i dospělým kvalitnější život.

Jak se na to dívají psychologové?

Nedá se říct, že by děti nebyly schopné samy bez odborné pomoci zvládnout mnohé životní krize, které je potkají. A určitě má každé dítě i nějakou míru psychické odolnosti, která je přirozená. Ony množství situací zvládnou, ale odborník může dítě bezpečným způsobem provést různými vývojovými krizemi, různými problémy souvisejícími s konkrétními duševními chorobami a podobně.

I z pohledu člověka, který pracuje s mládeží anebo s dětmi, vnímám, že i u nich se trošku posouvá míra informovanosti. Možná děti už samy vědí, že když mají nějaké problémy, mohou se obrátit na nějakou důvěryhodnou dospělou osobu, anebo že je tu někdo, kdo by jim mohl pomoct. Vědí, že existuje profese psychologa, toto téma je zajímá, takže častěji iniciují pomoc i sami od sebe, protože vědí, že tu možnost mají.

Pandemie obtíže umocnila

Jaké problémy dnešní mladí lidé řeší?

Dalo by se říct, že problémy, které řešili před covidem, teď úplně nevymizely. Stále se dějí různé vývojové milníky a různá témata související s vrstevnickými vztahy, s rodinným zázemím. Ale pandemie to samozřejmě umocnila.

V podstatě bez ohledu na to, o jaké době se bavíme, tak data, která máme k dispozici, hovoří jasně. Dvacet procent mladých lidí ve věku 13 až 18 let se setká s nějakou formou psychického onemocnění nebo psychických obtíží. Nemáme aktuální česká data, která by říkala, jak je na tom mládež a děti po té pandemii, ale předpokládáme, že to bude podobné jako u dospělých.

U dospělé populace už takovými daty disponujeme. Národní ústav duševního zdraví vyzkoumal, že po pandemii vzrostly hlavně úzkosti a deprese, ty jsou častější než předtím. Množství problémů souvisí právě s obdobím toho dvouročního výpadku.

V mladém věku je velmi důležité začleňování do kolektivu, a to nám izolace nebo karanténa vzaly. Takže oni vlastně neměli možnost navazovat vztahy, zapojovat se a někam patřit. Ať už v tom školním kolektivu, nebo v různých volnočasových kroužcích.

S tím, že byla karanténa a všichni jsme trávili víc času doma, odpadly přirozené způsoby nějaké psychohygieny, pravidelné stravování, aktivní pohyb, různá motivace věnovat se nějakým kreativním činnostem nebo sportovním zálibám.

S tím souvisí i zvýšený přísun informací z digitálního prostředí. Znamená to, že děti i mladí dospělí mají víc povědomí o tom, co se děje. Zajímá je víc společenská situace a někdy ji velmi vážně v sobě řeší. Vnímají to, jak pandemie ovlivňuje naše životy, že probíhá nějaký vojenský konflikt, a to všechno na ně dopadá.

V průběhu pandemie tematika hovorů z oblasti duševních obtíží u dětí na Lince bezpečí narostla. Kolem 47 procent hovorů bylo na téma duševní obtíže. Velmi vzrostly problémy se sebepoškozováním. V posledních dvou letech určitě, to jsou ty nejčastější hovory. A potom z ordinací a z terénu víme, že úzkosti a deprese jsou to nejčastější, což kopíruje tu dospělou populaci a dává to smysl. U menších dětí se také objevují poruchy učení a různé poruchy pozornosti a tak.

Ale to, co opravdu vidíme v tom nárůstu po pandemii, jsou jednoznačně úzkosti, deprese a potom potíže v rodinách, kde děti začaly volat na Linku bezpečí, pokud byly ohrožené. To znamená, že se víc začalo projevovat domácí násilí. Ve chvíli, kdy byla rodina zavřená na několik měsíců v jednom malém bytě, někdo z rodičů přišel o práci, bylo málo peněz, nebo třeba měli nemocného rodiče, třeba také s duševním onemocněním. A tím, že najednou nemohly chodit do školy, která pro ně byla často bezpečné prostředí, se vlastně znásobily jejich obavy a obtíže.

Už ale chodíme do škol a máme všechno otevřené.

To sice ano, ale ono to nezmizí. Když vám tam jednou začne patologie klíčit, tak bez toho, že byste měli nějakou dostupnou pomoc, se velmi často problémy spíš prohlubují. Takže my jsme něco nastartovali, ale intervence dost často nebyla dostupná.

Další velké téma, které zaznamenáváme u dospívajících, ale začíná to čím dál tím dříve, jsou určitě věci okolo genderu a sexuality. Začínají se řešit ve společnosti, přichází to do škol a velmi často rodiče ani učitelé nevědí, jak na to reagovat.

Vyhoření u učitelů je běžné

Řešíte vyhoření u učitelů?

Vyhoření v pomáhajících profesích, což jsou právě učitelé, vidíme, protože je školíme. Ještě po tom covidu, a teď navíc s ukrajinskými dětmi ve školách, nárok na učitele stoupá v tom, co by všechno měli umět. Používat nové digitální metody, začleňovat dítě s odlišným mateřským jazykem… Takže nároky stoupají, platy úplně ne. Velká část učitelů si připadá společensky nedoceněná.

Je to prostě náročná práce, a ten stav dětí, ve kterém se vrátily do škol, učitelům úplně nepomáhá. Navíc se nemohou tolik soustředit na učení předmětů, když jim tam přišly děti, které už mají opravdu závažné obtíže. Takže vyhoření je tam velmi běžné. I z průzkumu, který dělá docentka Smetáčková na pedagogické fakultě, vyplývá, že valná část učitelů vykazuje minimálně nějaké známky vyhoření.

Co s tím?

Těch možností je hodně. Už prevence je důležitá, poznat svoje vlastní rizikové faktory, vnímat varovné signály toho, že se dostáváme do chronického stresu jako učitel. A potom je to celá škála věcí, od toho nezůstávat na to sám, řešit to týmově, multidisciplinárně nebo intenzivně v učitelském týmu. Je dobré vyzkoušet supervizi, která může být často podpůrným nástrojem pro profesní růst a rozvoj.

Ale to jsou všechno věci, které přicházejí pozdě, když je vyhoření už ve fázi, že člověk nezvládá ani chodit do práce, vstát z postele a už nenávidí celý pracovní kolektiv. Když začíná být cynický nebo nepříjemný ke svým studentům, potom už je dost často řešením pouze odborná pomoc.

Je důležité nastavit si balanc mezi pracovním a osobním životem a od základu změnit životní styl, upravit spánkovou hygienu, stravu, takové základní věci. Možná také ošetřit psychické těžkosti typu depresivní myšlenky, úzkosti nebo panické ataky, a postupně potom dbát na to, aby se to znova nestalo. A tam může právě hrát roli supervizor, který pomůže tomu učiteli vidět svou práci trošku z nadhledu a rozklíčovat si důležité body, ve kterých se to pokazilo.

To je začarovaný kruh. Tady řešíme, že děti potřebují psychology, a přitom vyhoří ten, kdo pro ně má být ve škole vzorem. Přitom psychologů máme nedostatek…

Máme 0,23 školního psychologa na základní školu v Česku. A to kdybychom je všechny rovnoměrně rozdělili i do obrovských základních škol. Ale máme samozřejmě regiony, jako je třeba Ústecký, kde sehnat školního psychologa je v podstatě nemožné.

Ministerstvo školství vypíše šablony, což je nějaký nástroj, jak psychologa ve škole platit po dobu třeba třech školních roků, škola o ně zažádá, dostane je, takže vlastně má i peníze, ale nemá psychologa. To se nám děje běžně v některých regionech, takže je to náročné.

Situace vyžaduje dlouhodobé řešení, které nebude hotové za čtyři roky, což je volební období, a proto to není něco, do čeho by se chtěli politici pouštět. Ale je to o systémových řešeních na úrovni státu a potom krajů, jako zřizovatelů středních škol, a není to něco, co by neslo s sebou voličské hlasy.

Jsou vaše kurzy nebo přednášky hrazené?

Máme kurzy, které jsou dotované, to znamená pro střední školy. Tam škola platí zhruba 33 procent z ceny, a zbytek platí naši dárci, tedy nadace, od kterých my získáváme podporu, nebo třeba kraje, které se rozhodnou to podpořit.

Co ministerstvo zdravotnictví?

Ministerstvo zdravotnictví v tomto není zapojeno.

Proč?

To bychom rádi věděli, protože prevence se jim vyplatí. Jeden koruna investovaná do prevence se vrací jako čtyři. Vzhledem k tomu, že duševní zdraví je multidisciplinární téma, od něj hodně resortů dává ruce pryč, protože oni do toho svůj budget dávat nebudou. Jednotlivá ministerstva si to mezi sebou posílají, problém je jednoznačně resortismus.

Přitom duševní zdraví už dávno nepatří jenom do psychiatrických nemocnic. Ta škála toho, kde se dá zakročit a kdo vlastně by měl být zodpovědný za prevenci, je dost široká. Nicméně v roce 2022 se nám poprvé podařilo zajistit určitou část financování pro naše programy na středních školách od ministerstva školství, a to považujeme za úspěch.

Takže kurzy pro učitele máme, jsou akreditované u ministerstva školství a školy můžou zažádat o takzvané šablony, ze kterých potom můžou tyto kurzy svým učitelům hradit. Na druhou stranu daleko lépe se školám shánějí prostředky na prevenci u dětí než prevenci u učitelů. Takže máme problémy s tím, že školy nemají tolik peněz, aby byly schopny vyškolit celou sborovnu, což je škoda. Ale ani neziskové organizace nemůžou fungovat zadarmo, takže se potýkáme všichni s tím, že zjišťujeme, kde se na to dají sehnat peníze. S tím, že vysvětlujeme neustále dokola systému, že se jim to strašně vyplatí.

Opožděná reakce rodičů

Vznikl v této souvislosti nějaký výzkum nebo průzkum?

Ano. My jsme měli nějaké hypotézy a s T-Mobilem a se dvěma dalšími výzkumnými agenturami jsme dali dohromady sadu otázek pro dospělou populaci Česka, abychom zjistili, jak se vlastně staví k dětskému duševnímu zdraví.

Dospělí považují to, co my bereme za prevenci, například to, že dítěti zajistím sportovní vyžití a kroužek nebo mu koupím domácího mazlíčka, za něco, co oni by nasadili jako intervenci ve chvíli, kdy dítěti už není dobře. A navíc to preferují před terapií nebo psychofarmaky. To dává smysl v rámci toho, jak moc vysoká je stigmatizace v oblasti duševního zdraví v Česku, třeba v porovnání s jinými západními zeměmi.

Ve chvíli, kdy se dítě sebepoškozuje, už delší dobu nespí a má potíže v kolektivu, mu nabídneme domácího mazlíčka a pošleme ho na keramiku, když to teďka trošku nadsadím. A až někdy později začneme uvažovat o tom, že by bylo fajn najít rodinnou terapii nebo dokonce začneme polemizovat nad tím, jestli dítě potřebuje léky, aby se mu mohlo dařit lépe. Tím situaci dlouhodobě nezlepšujeme.

Dospělí sice tvrdí, že duševní zdraví je důležité a přiznávají, že děti můžou mít duševní obtíže, ale všímají si projevů velmi často velmi pozdě, a navíc až těch relativně dost závažných. Také mají ochotu obrátit se až na špičku těch služeb, to znamená na psychiatry a klinické psychology, kterých máme v Česku hrozně málo. Určitě jich potřebujeme víc, ale nevyprodukujeme je za půl roku ani za měsíc.

Dospělí nemají důvěru ani povědomí o možnosti obrátit se třeba i ve škole na školního psychologa nebo na pedagogicko-psychologickou poradnu nebo na sociální služby, na krizová centra.

Ale potěšilo nás, že to nevypadá, že bychom toto téma úplně bagatelizovali. Věříme, že to je potřeba řešit, dokonce přes 85 procent dospělých tvrdí, že je to téma, které by mělo zaznívat ve školách. A že o osvětě a prevenci by se měli více dozvědět více i učitelé. A to nás těší. To je první krok k tomu, abychom se začali jako společnost nějak vzdělávat.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Daniel Pražák (hlavní), Kateřina Lánská (v textu)