Rok s Matyldou utekl jako voda, přemýšlím o nákupu vodítka na děti

Dlouho jsem vám nenapsala, jak se s Matyldou máme. Proč? Nestíháme! Doslova přes noc se z mého maličkatého nemotorného miminka stala velká soběstačná holčička, a to mi dává pořádně zabrat. Oslavili jsme první rok života a od té doby přemýšlím o nákupu vodítka na děti a nějakých legálních drog pro mě. Jestli jsem si myslela, že nějaká fáze vývoje byla v prvním roce náročná, tak to jsem vážně netušila, co mě čeká v druhém roce života. A trošku se klepu při představě toho dalšího…

Abyste mě dobře pochopili. Naposledy jsem se rozepisovala o tom, že jsem strávila nějaký čas bez mojí malé velké lásky. To byl listopad.

V prosinci nám tatínek dotáhl domů covid. Můj koblížek se mi zhroutil v náručí s horečkami přes 40 stupňů! To byla málem moje smrt. Ta bezmoc, kdy nemůžete tomu horkému tělíčku klepajícímu se zimou pomoci jinak, než že mu přes obrovské protesty nacpete do zadečku čípek. Byla to muka. Muka, která posunula Matyldu krapet zpátky. Odmítala jíst, chtěla maximálně jenom prsa. Doktorka mě upozorňovala, ať od ní neočekávám velké zázraky, že to tak je.

Postavila se a prostě odešla

Nicméně, když už jsme tohle zvládli, Matylda nás všechny překvapila. Přesně na druhou adventní neděli se postavila, na tom by nebylo nic zvláštního, a odešla. Sama po svých se rozešla a šla.

Jasně, její chůze připomínala spíše ožralýho námořníka, ale ta radost nejen v našich, ale hlavně jejích očích, je nezapomenutelná. Prvních pár dní jsme jí za každé kroky tleskali, jak moc je šikovná, ale pak jsme museli to zběsilé plácání rukama zrušit, protože dítě už vlastně jenom chodilo. Do týdne byla její chůze stabilní a další týden začala běhat.

Což se ukázalo jako velké neštěstí na veřejnosti. Divím se, že mi někdo ještě neukradl kočár. Moje holčička bere dráhu kdykoliv a kdekoliv může. Nečeká, až já si zapnu bundu, nebo najdu peněženku. Prostě jde. Kamkoliv.

Takový ty řeči známých i neznámých lidí najednou začaly dávat smysl: „Užívejte si, dokud nechodí, pak teprve začnou ty pravý galeje…“

Během toho jednoho týdne jsem to pochopila. Matylda se snažila spáchat sebevraždu každý den, celý den. Dojít si v klidu na záchod? Ani omylem. Dát si v klidu kafe? Možná v říši snů. Ani mi nebylo divné, že večer padám na hubu únavou. Ono totiž i to jídlo začne být spíš takový luxus pro bezdětný. Výhoda? Zhubla jsem, což se před Vánoci vždycky hodí, že jo.

První společné Vánoce

A jak jsem nastínila – přišly Vánoce. Nejkrásnější období odporný zimy. Naše první společný. Všude samá světýlka, u nás se tomu neříká jinak než „blik blik“. Matys byla v úžasu. Kamkoliv jsme přišli. Taky jsme vymetli všechny světýlkový akce v Praze!

Stromeček jsme postavili už na začátku prosince, takže „blik blik“ bylo i doma. Tenhle rok jsem dost šetřila s ozdobami, jen tak pro sichr, že by se nemusely dožít rána, ale musím říct, že stromek nešel ani jednou k zemi. Matylda docela chápe, že na něco nesmí sahat. Třeba do zásuvek. Vždycky u ní stojí a říká „nene“, kroutí hlavou a hrozí prstíčkem. To samé zažíval stromeček, byť na něj vždycky nenápadně sáhla nebo zatáhla za ozdobu.

Z dárků tolik rozumu neměla, ale celkově se náš byt zaplnil novými podněty, takže radost byla obrovská. Ježíšků měla několik. Na Moravě, u mojí babičky, u nás doma a pak pár ještě u přátel.

Zážitek to byl ale spíš pro nás. My dospěláci už dávno nevíme, jaké jsou to pocity, když zvoní zvoneček, rozsvítí se prskavky a pod stromkem je hromada krásně zabalených krabic. Maty na to vždycky nevěřícně koukala, tleskala ručičkama a hurónsky vykřikovala „jéé“ a „jůůů“ a „oooo“. Prožívala jsem to jako svoje první Vánoce a nikdy na to nezapomenu. S dítětem zažíváte tolik poprvé!

Přišel Silvestr a přemýšleli jsme, jak to uděláme. I přes odpornou předvánoční událost na Filosofické fakultě se na Moravě našli ti, co prostě ohňostroj nehodlali vynechat. Matylda se před půlnocí vždycky vzbouzí, jen tak na pití nebo na objetí. Rozhodli jsme se, že ji nebudeme uspávat, ale oblékneme ji a vezmeme ven. Doufala jsem, že to vyjde, že nebude chuděra moc unavená.

Uvědomění přišlo jako tsunami

Vyšlo to. Stojíme venku u stromku, připíjíme si na Nový rok… Ale rachejtle nikde. Už jsem chtěla někoho proklít, protože to mohla teda holka v klidu dál spát, ale 7 minut po půlnoci vypukla za naším barákem apokalypsa, která by probudila i mrtvého.

Díky tomu, že Matylda kouká na Psí kusy, kde se pes jménem Dug bojí ohňostroje, kterému se tam říká obrovský kytky na nebi, věděla, co přijde. Přišly obrovský kytky na nebi. Podívaná se tedy obešla bez slziček a strachu.

Snažila jsem se jí vysvětlit, že dnes má narozeniny a ty kytky na nebi jsou kvůli ní. No a už jsem řvala. Dojetím.

Uvědomění, že moje dcera je tu s námi už rok, přišlo jako vlna tsunami. Celý den jsem pak prožívala příšerný emoce. Přemýšlela jsem, jak moc se mi život změnil. A to že sakra dost. Ale o kolik je můj život lepší. Tolik štěstí jsem nikdy nedoufala, že budu mít! A hele, mám! Zdravou krásnou holčičku, která do těch svých prvních narozenin vytunila chůzi tak, že nejenže běžela, ale vrškem těla dělala mexický vlny. Prostě při běhu začala tančit! A do toho i zpívat. Díky Kiffnessovi začala totiž do rytmu jedné ze skladem dělat „lalala“. Zasvěcení i poznali, o kterou píseň se jedná.

Rok štěstí a bezmezné lásky

Oslava byla velkolepá. S babí Peťkou jsme uplácaly piškotový dort s ovocem, rozvěsily balonky, rozmístily křupky všude, kam se podíváš. Při pění Hodně štěstí zdraví Matylda nadšeně tleskala v rozkošných šatičkách. Dostala svou první růžovou Tatru. Dárek za všechny prachy, teď nedělám nic jinýho, že ji vozím a ona na korbě nadšeně křičí: „jedůůů!“

Bylo to oficiální. Jeden rok. Jeden rok neuvěřitelného štěstí a bezmezné lásky. Jeden rok obrovských emocí, strachu. Jeden rok, kdy jsem neustále zažívala něco poprvé. Můj život se obrátil vzhůru nohama. I když je to někdy náročný, neměnila bych. Za nic na světě.

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Všechny články si můžete zobrazit tady.

Foto: Se souhlasem Kristýny Daňkové