Obří dilema: Dát do jeslí, nebo utrápit dítě s matkou?

Stalo se to úplně nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Moje milovaná holčička sice ještě neumí plynně česky a zatím to spíš připomíná jazyk odněkud z „Minžapúru“. Ale její jednání mi dalo jasně najevo, že už nehodlá trávit tolik času s mou osobou. A já stála před otázkou: Mám ji dát do jeslí?

O čem je řeč? Matylda začala chodit necelý měsíc před prvními narozeninami. Netrvalo to dlouho a byla jak urvaná ze řetězu. Jasně, když už umí chodit, tak přece nebude sedět, to dá rozum. Jenže její hyperaktivita začínala být čím dál víc vyčerpávající. Fyzicky i finančně.

Každé ráno stála u dveří, většinou u toho táhla třeba moji kabelku nebo kočárkovou tašku, ukazovala na ty dveře a řvala se zvednutým obočím: „Pápá? Pápá? Mamííí, pápá?“ Výmluvy typu „jo, půjdeme ven, vydrž ještě chvíli, musím se aspoň oblíknout“ nebrala v potaz. Visela klidně i nahatá na dveřích a dožadovala se odchodu z bytu. Jedno kam, hlavně pryč a něco dělat. Cokoliv – koukat na tramvaje, krmit ptáky, jít nakoupit, zkrátka na co si vzpomenete.

Zhmotněné noční můry

Přitom nám samozřejmě začaly povinnosti, kroužky. Chodily jsme v pondělí cvičit dokonce dvakrát. Našla jsem kousek od baráku nějakou jógu pro děti. Pokračovaly jsme v kurzu plavání. Přijala jsem i fakt, že místa, která jsem považovala za peklo na zemi (nutno podotknout, že můj názor se nezměnil) tedy hřiště a dětské koutky, jsou nedílnou součástí mého nového života.

Mimochodem, kdo tato místa nikdy nenavštívil, vůbec nemůže chápat, co za hrůzu to je. Jsou to zhmotněné noční můry. Desítky řvoucích dětí, co se snaží spáchat sebevraždu nebo vraždu a samozřejmě na vašem dítěti, které je tam nejmenší, tudíž s nejhorší koordinací, lehce zranitelné. A do toho jejich netečné nebo naopak hysterické matky, popřípadě otcové, co čumí do mobilů místo toho, aby si hlídali svoje potomky. Vždycky, a to bez výjimky, je tam pár kousků nemocných, takže nudle a bacily lítají vzduchem a vy se klepete strachy, aby to vaše dítě tenhle moribundus nechytlo, protože tím zastavíte chod celé rodiny.

Vzpomínám na slova mé kolegyně při rychlé ranní návštěvě tatínka v práci: „Jéé vy se máte, holky, že jdete na hřiště, budete na čerstvém vzduchu!“ Podotýkám, že kolegyně je bezdětná. Chudák to ode mě schytala tak, že málem brečela. Ta holka si vůbec neuměla představit, co to je. Nejen za psychický teror, ale i fyzický.

Víte, kolikrát za hodinu na dětském hřišti musíte zvednout dítě, posadit dítě na houpačku, jistit ho na klouzačce, prolézačce, sbírat ze země, vyndavat písek nebo šutry z pusy, utírat slzy, nudle, dávat napít, najíst, zase ho zvednout, nacpat ho do kočáru, i když se vzpouzí, protože už musíte jít, nedej bože přebalovat, protože se pokadí? Nevíte? Já taky ne, protože do tolika neumím ani počítat. Jen vím, že každá taková návštěva tohohle pekla, mě stojí strašně sil a večer usínám dřív než dítě.

Dlouho jsem si myslela, že je to normální – prostě děti. Moje není nijak výjimečné. Ale pak jsem si začala všímat těch cizích, a naprostá drtivá většina jich vydržela aspoň pět, deset minut dělat nějakou činnost – bábovky, houpání na houpačce nebo sezení v kolotoči. Moje ne, moje dítě je na všem maximálně 15 vteřin. Ano, měřila jsem to. Začala jsem tehdy uvažovat nad významem ADHD. Moje obavy mi neustále potvrzovaly soucitné pohledy ostatních matek těchto „klidných“ dětí.

Moje úvahy o jesličkách

Ale abych se dostala k jádru pudla. Vzhledem k výše popsaným faktům jsem usoudila, že mi moje milovaná dcera dává jasně najevo, že takhle to dál nepůjde. Že chce víc, než dokážu nabídnout. Naivně jsem si fakt myslela, že budu tři roky doma a na sto procent si užiju mateřskou. Ty matky, co do práce spěchaly, toho litovaly a všechny mi kladly na srdce, ať nedělám stejnou chybu. Vždyť do práce budu chodit celý život a mám si přece užívat ten nejkrásnější čas, který tak rychle uteče…

Díky (nebo kvůli) Matyldině akční povaze a neustálého se dožadování aktivit a společnosti jsem někdy v březnu nebo dubnu začala nahlas uvažovat o jesličkách. Moje představa byla, že v září, ve 20 měsících života, nastoupí do nějaké instituce, kam bude docházet třeba jen na dopoledne, zvykne si, pochytá nejrůznější dětské nemoci, co prý děti z institucí nosí, a v lednu 2025, den po jejích 2. narozeninách začne chodit full-time. A já se vrátím do práce na plný úvazek. Easy peasy.

No a teď se spolu můžeme zasmát. Člověk míní a situace na trhu mění. Nebo tak nějak. Začala jsem monitorovat školkovou situaci v okolí. Moje absolutně naivní představy, že Matys je slabý ročník, tudíž by neměl být problém ji někam umístit, byly mylné. Samozřejmě. V pražských Holešovicích, vzhledem k četnému výskytu kočárků v ulicích, má zřejmě dítě každý, a tudíž tato městská část disponuje velkým množstvím zařízení. Jala jsem se obepsat ty státní. No, a ejhle, těžce jsem narazila.

Cena jako nájem v garsonce

Zkrátím to, buď pro tyhle instituce byla moc malá, nebo už mají plno a nebo – a to je velký problém – jsou ty dětské skupiny tak drahé, že stojí jako nájem v pražský dobře umístěný garsonce. Tak to, mladá dámo, sorry jako, ale narodila ses do sice milující, ale chudý rodiny.

Byla jsem opravdu v šoku, kolik pobyty na pár hodin týdně stojí. Na jednu stranu chápu, mají na starost tak maličké človíčky, ta zodpovědnost za jejich bezpečí, vývoj, spokojenost… Něco to stát musí, ale vodsaď pocaď, ano?

Už jsem moji lásku, a sebe také, začala připravovat na to, že holt do tří let bude trčet doma s maminkou. Až mi moje milovaná kamarádka Lenička doporučila jesličky, do nichž chodili všichni tři její synové. Státní, rozuměj za malý peníz, a děcka v nich spokojený do bezvědomí. Co mi ještě lichotilo, byl fakt, že se o dětičky starají ne ledajaké paní, tety, ale zdravotní sestřičky. Sice tyhle jesle nejsou v docházkové vzdálenosti, nýbrž 30 minut jízdy MHD, ale co už.

Koukla jsem na jejich web, kde psali: přihlášky posílejte do 30. dubna. Byl 7. červen. No tak a je to…

Napsala jsem e-mail paní ředitelce, vysvětlila, co chci, potřebuji a co chápu z jejich stránek, zeptala se, zda by neměla aspoň radu, co dělat. Do hodiny po odeslání e-mailu mi paní ředitelka volala se slovy: „Mám poslední volné místo!“

Nebudu lhát, bouchla jsem doma láhev prosecca. Problém vyřešen. Máme skoro celé tři měsíce se na tu změnu připravit.

Zajímá vás, jak Matylda tuhle obrovskou životní změnu zvládla? Nebo jak jsem to zvládla já? Příště vám to popíšu.

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Nyní napsala knihu Pozdě, ale přece o prvním roce s Matyldou.

Foto: Se souhlasem Kristýny Daňkové