Kateřina Vacková z Loono: Nevěřím na klišé, život po nemoci mám stejný a klidně se rozčílím

Loono. Kdo nezná název této organizace, možná zaznamenal její zdravotní osvětové kampaně #prsakoule a Žiješ srdcem. Stojí za ní Kateřina Vacková, akční žena, která si ve 22 letech prošla rakovinou vaječníků, a v důsledku toho se rozhodla, že Čechy naučí, jak si hlídat své zdraví. V rozhovoru pro Antilopu prozradila, jak jí nemoc (ne)změnila přístup k životu i to, jak se brání vyhoření. „Bát se, že se vám to za deset let vrátí a všechno chtít do té doby stihnout, to by si člověk život ani neužil,“ říká Kateřina.

Vyškolili desítky tisíc lidí, dalším řekli užitečné informace o prevenci zdraví a více než 40 lidí si díky kampaním našlo rakovinu, takže mohli jít včas na léčení. Řeč je o neziskovce Loono, která se prohnala Českem a vytvořila kolem sebe obrovskou komunitu. Má za sebou dvě obrovské kampaně, Sahám si na ně každý měsíc (#prsakoule) a Žiješ srdcem. První se věnovala prevenci rakoviny prsou a varlat, druhá pak kardiovaskulárním onemocněním.

Nyní se chystá nová kampaň, která se zaměří na sexuálně přenosná onemocnění a prevenci a léčbu neplodnosti. V rámci HitHitu na ni lidé přispěli 408 tisíc korun.

Na hranici vlastních možností

Středobodem veškerého dění je osmadvacetiletá vystudovaná lékařka Kateřina Vacková. Před šesti lety si prošla rakovinou, pak vybudovala Loono a magazín Forbes ji zařadil do výběru 30 pod 30. Redakce Antilopy se s Kateřinou setkala v době, kdy se rozhodla, že ve vedení Loono končí. Vycítila, že vše dotáhla na hranici svých možností, a nyní hledá nového výkonného ředitele. Ona sama se stane hlavní ambasadorkou a svět zdraví neopustí, jen se chce věnovat novému projektu nebo startupu.

Zajímavé je, že Kateřina v Loono skončila i proto, aby nevyhořela. Uvědomila si, že kdyby pokračovala ve stejném tempu a vkládala tolik energie do jedné věci, snadno by k tomu mohlo dojít. Podle různých průzkumů a odhadů je syndromem vyhoření ohrožen až každý pátý Čech, zrádné je ale to, že tento plíživý problém mnoho lidí vůbec nedokáže rozpoznat.

Chtěla jste někdy své úsilí v Loono vzdát?

Vzdát jsem to asi nikdy nechtěla, vím, že to má smysl a zachraňuje lidské životy. Jako founder ale občas nemáte brzdu. Jde o to najít cestu, aby to člověka nevyčerpávalo, nebo si najít jinou roli, ale na vzdávání není čas a prostor.

Snažím se mít work-life balance, ale někdy pracuju hodně, a pak si musím říct „dost“, jít do sauny, zaběhat si nebo odjet na prázdniny. Děje se to i nyní, cítím, že v některých věcech mi to bere moc energie, proto dělám preventivní kroky, abych nevyhořela. Kdybych měla řídit firmu raketovým stylem a tempem dlouhou dobu, tak se mi to určitě stane.

V jednom ze starších rozhovorů jste zmínila, že jste workoholik…

To je možné. Ale souvisí to s tím, že když budujete vlastní firmu, není tam brzda. Spousta lidí na to přijde až v syndromu vyhoření, a já ty lidi kolem sebe vidím, protože se pohybuju v komunitě startupů a úspěšných podnikatelů. Je to pro mě odstrašujícím příkladem, nechtěla bych tam dospět.

Byly ale doby, kdy jsem chodila do školy, do práce a po večerech dělala Loono. V tomto se nedá lidem radit, každý si to musí sám prožít. Musí se spálit, aby věděl, že by měl dodržovat víkendy. Sama mám víkendy hrozně krátkou dobu, nemívala jsem je. A musela jsem být na sebe hodně tvrdá, abych o víkendu nepracovala.

Podceňují to stále Češi?

Určitě. A nelimitovala bych to jen na Čechy, dá se to aplikovat na celý svět, lidi jsou lidi. Věřím, že člověk se může uvařit, ať už je zaměstnancem v korporaci, nebo podnikatelem.

Jak moc se teď staráte o své zdraví?

Hodně. Nechci, aby to vyznělo, že jen pracuju a nestarám se. Pro mě zdraví bylo a je vždy prioritou číslo jedna. Spím osm hodin denně, chodím cvičit, zdravě jím, do práce si všichni nosíme ředkvičky v krabičce. (smích) Piju kafe i alkohol, ale všeho s mírou. A nekouřím, navíc jsem od dětství sportovcem. Zajímám se o zdravou výživu jako takovou, mám doma luštěniny a podobné věci.

Zkoušela jsem být vegetariánem a veganem, ale to mi nejde, mám hrozně ráda hovězí maso. (smích) Přehnaný životní styl, kdy si nemůžete dát čokoládu nebo dort na oslavě, by mi nedělal radost. Razím balanc toho, abych byla šťastná, a nebyl to pro mě trest.

Změnila tento přístup vaše nemoc, nebo jste taková byla vždycky?

Byla jsem taková vždy, moje nemoc nebyla založena na tom, že jsem dělala něco špatně, a kvůli tomu onemocněla. Prostě se to stalo, někdy jsou ty věci náhoda, jindy jsou na něčem založeny.

Jak na rakovinu s odstupem vzpomínáte?

Vlastně vůbec. (smích) Není to tak, že by na to člověk musel myslet každý den a říkat si „díkybohu, že jsem tady“. Nevěřím na klišé typu „život mi dal druhou šanci, teď ho musím žít naplno každý den“. Žiju svůj život jako dřív, jen jsem ho naplnila prací, která dává velký smysl i pro mé okolí.

Vzpomenu si na nemoc v době, kdy jsem v čekárně a čekám na kontrolu. Tam si člověk uvědomí, že je rád, že je tady. Ale v tom každodenním životě se rozčiluju jako každý jiný člověk. Takové to, že už mě nic nerozčílí a nerozhází, protože jsem si prošla tímhle… Ano, je to tak, ale občas vás ten život rozčílí, jako jiné lidi, kteří si tím neprošli. Takže pro mě zlom v životě to není, vážím si věcí, ale pořád je to život jako předtím.

Máte strach, že se to vrátí?

Neoznačila bych to strachem. Vím, že se to může vrátit, riziko tady je. Určitá životní rozhodnutí zakládám na tom, že se to může stát, takže některé věci jsou v mém životě trochu rychlejší. Ale žít ve strachu, to není dobré, nikomu bych to nedoporučila. Je dobré být bdělý ke svému tělu, chodit na kontroly, ale bát se, že se vám to za deset let vrátí, a všechno chtít do té doby stihnout, to by si člověk život ani neužil.

Setkala jste se při práci na Loono s nepochopením blízkých nebo rodiny?

Nesetkala, mám stoprocentní pochopení všech. Až si občas říkám, že vůbec nevím, jak jsem si to zasloužila, všichni stáli za mnou, ať už jsou to rodiče, moje sestra nebo široká rodina. Všichni mají trička, placky a všechno sdílí, jsou to naši ambasadoři. Pokud jsme dostali pár hejtů, tak to byly nějaké zaryté stereotypy nebo to lidé nepochopili. Většinou se ale setkávám s podporou a pochopením.

Jaké motto vás provází životem?

Velké dveře úspěchu se točí na malých pantech disciplíny. Kdo chce být úspěšný, tak to není o „working hard“, ale „working smart“. Disciplína je ale pořád klíčem k věcem. Když jsem se hlásila na Harvard, osm měsíců jsem se učila angličtinu. Bylo to peklo, učit se, skládat zkoušky, oběhat papíry, chce to obrovské sebezapření a disciplínu.

Mám občas na některé věci fokus, a když je chci, dokážu se kousnout. A to spousta lidí nechápe. Oni vidí Loono jako kouzelný zámek, že to jde samo. Ale ono to tak není, chce to strašné úsilí, hodiny práce a mentálních obrátek a mentální kapacity. Je to díky tomu mít disciplínu, sednout si a odmakat si to.

Většina lidí se nepřenese přes třetí měsíc svého projektu, tam se to láme. Nápad nemá hodnotu, hodnotu má až tehdy, kdy se to zvedne, a lidi přečkají určitou dobu. Už rozumím tomu, že investoři investují do lidí a do práce, a neinvestují do toho, že je něco super nápad.

Co pro vás znamená láska?

Hodně ji používám ve spojitosti s mými kamarády nebo mentory, znamená pro mě bezmeznou lásku, „unconditional love“. Když děláte, radíte a říkáte všechno pro nejvyšší dobro blízkého člověka. Častokrát se setkáte s lidmi, kteří vám radí věci, a potom zjistíte, že si na vás jen léči své komplexy nebo vám radí skrze zastření svého ega.

Ale potom natrefíte na lidi, kteří vám dokážou poradit a nastavit zrcadlo ne proto, aby ublížili, ale pro vaše nejvyšší dobro. A to je taková láska. Cítím ji k pár lidem ve startupovém prostředí, mám stejně staré kamarády, kteří dělají vlastní projekty, a u nich vím, že usilují o vzájemné nejvyšší dobro. Stejně to mám se svou rodinou a nejlepšími přáteli.

Daří se vám rychle odhalovat, když se vás někdo snaží zneužívat právě pod záštitou lásky?

Asi ano, mám na tyto lidi cit. Sociální a emoční inteligenci se můžeme naučit. Já sama se třeba učím vyjadřovat lásku slovy, protože podle knihy Pět jazyků lásky ji vyjadřuju spíše činy.

Je to skvělá knížka, dávám ji všem ke svatbě, a vždycky si ji musí přečíst oba. Je zajímavé, že se lidé berou, a tuto teorii neznají. A pak říkají: „Aha, proto má tak ráda fyzický kontakt, proto ji tak potěší každá kytka, kterou ji donesu…“ Je to takový objev světa, alespoň pro mě byl. Jsou různé cesty vyjadřování, přijímání a odevzdávání lásky, a každý to má jinak. Když se ptáte lidí, proč jim zkrachoval vztah, je to proto, že se jeden nebo druhý necítil být milovaný.

Foto: Archiv K. Vackové a Loono