Jsem špatná matka, když nechám dítě přes noc s babičkou?

Matylda je můj svět, moje láska, největší štěstí. Vůbec si nedokážu život bez ní představit. Vůbec nechápu, jaký život jsem před ní vedla. A přestože jsem si myslela, že jsem se měla úplně nejlíp na celém světě, už jsem jiného názoru. Teď se mám nejlíp, s ní. Nedbala jsem rad a doporučení všech chytrých odborníků, že maminka potřebuje čas i pro sebe. Na co? Co bych jako dělala? Ale jednou to přijít muselo. Opustila jsem svoji dceru… Čoveče a nebylo to tak špatný!

Někdy na jaře při kočárkování s ostatními maminkami mi kamarádka vyprávěla, jak si během šestinedělí připadala jako ve vězení. Když jí pak manžel nabídl, aby šla ven s kamarádkami bez dítěte, byla prý jak v transu. „Vyšla jsem ven a byla jsem jak v Jiříkově vidění. Taková svobodná, strašně jsem si to užívala,“ vyprávěla. Vůbec jsem to nechápala. Mluvila o miminku jako o kouli na noze.

Ano, váš život se změní. V podstatě jste nonstop s dítětem. Než se vůbec vyprdelíte z bytu, tak je půl dne pryč, než někam dojedete, musíte kojit, přebalit a bůhví co ještě, než se vlastně dostane k činnosti, kvůli které tohle celé podstupujete. Je to prostě jiné.

Ale že bych to takhle prožívala? Vůbec. Dokonce, když jsem byla jednou na večeři a manžel s Matyldou doma, tak jsem si uvědomila, že mě to vlastně vůbec nebaví, že bych byla radši s nimi. Asi jsem divná, ale když nejsem s Matyldou, koukám aspoň na její fotky. Stýská se mi.

Nemluvím o tom, když jsem v práci a točím podcast. To není ani na hodinu, a navíc dítě je ve stejném baráku u tatínka.

Ale například návštěva mého kadeřníka? Tam mimino tahat vůbec nechcete. Smrdí tam chemikálie a jsou všude vlasy, řvou fény, případně ještě otravný zákaznice. Jenže než mě můj lazebník natře melír, umyje, ostříhá a vyfouká, tak jsou to víc než tři hodiny. Ne že on by byl pomalý, ale já mám hodně vlasů. S cestou tam a domů jsou to čtyři hodiny. To je polovina pracovní doby. Poprvé jsem domu skoro utíkala. Vítala jsem se s malou, jak kdybych ji rok neviděla.

Noc bez Maty? Zbláznil ses?

Někdy v létě na mě manžel zkusil: „Není na čase nechat Matyldu už u babičky přes noc? Ona to přece zvládne.“ Vyvalila jsem oči. Jo, ona to zvládne, ale já ne! Chápeš to?! Já to nezvládnu! Celou noc? Umřela bych!

Na začátku léta jsme s Honzou absolvovali kurz první pomoci u dětí. Bylo to na tři hodiny a dalo se to vydržet. Matys byla u mojí mamky. Užívala si se svou o rok starší sestřenicí Rozárkou. Vzhledem k tomu, že týhle smečce dozorovala moje sestra, zkušená matka, byla jsem v klidu. Ségra moc dobře věděla, jak na mě. Psala mi veškerou činnost – od plenek, přes jídlo, po spánek. Vše doplněno fotografickými důkazy. V pořádku.

Na konci léta jsem krapet povolila, byli jsme s Honzou na celých 10 hodin na výletě po jižní Moravě. Matylda byla s babičkou Peťkou, tetou Aďou a prabábou Eliškou. Na zahradě, v bazénku. Spokojenost sama. Já se musela hlídat, abych nevolala, nepsala a nedožadovala se fotografií. Tenhle gang neboli Honzova „pičí farma“ není ještě tak vycepovaná jako moje ségra.

Při příjezdu jsem holčičku málem umačkala. Musela jsem zadržovat slzy.

Jsem závislák

Věděla jsem, že tohle není úplně v pohodě. Uvědomovala jsem si, že jsem závislá. Na rozdíl od Matyldy. Ta si vůbec nevšimla, že tam nejsem a byla v podstatě spokojená s kýmkoliv, kdo jí věnoval pozornost.

V říjnu měl Honza třicátiny. Jala jsem se plánovat jeho oslavu a byla jsem rozhodnutá – uskuteční se naše, teda spíš moje, první noc bez Matyldy.

Domluvila jsem s mamkou hlídání, sepsala manuál, jak dítě funguje. Podrobný. Máma mě pak chválila, že je holka fakt jak hodinky a do puntíku se dle instrukcí vše dělo. Včetně počtu plín.

Zarezervovala jsem hotel, koupila lístky na Vivaldino do Hybernie od 14. hodin, udělala rezervaci v restauraci na 16:45 hodin.

Matylda nám ve dveřích udělala pápá, poslala pusinky a zabouchla za sebou dveře. Píchlo mě v břiše, ale říkala jsem si, že to přejde. Honza měl radost, jak to perfektně zvládám. Dokonce jsem mámě volala jen jednou večer.

Přiznám se, že jsem si myslela, že to budu snášet hůř. Ale k mému překvapení jsem byla vlastně v klidu a opravdu jsem si užívala čas jen s manželem. Kdy jsme vlastně byli naposledy sami takhle dlouho? Vůbec nevím. A co si budem… Ta vidina osmi hodin spánku bez přerušení? K nezaplacení! Sice jsem se sama dvakrát probudila, asi vnitřní budík, ale ráno jsem z hotelu odcházela odpočatá.

Mamka si hlídání nemohla vynachválit. Máme prý moc hodnou dceru. To já přece vím! Holčička moje milovaná. Jakou měla radost, když nás viděla!

Vyměněné dítě

Jenže po pár týdnech se s naší holčičkou něco stalo. Zničehonic. Vůbec jsem si to neuměla vysvětlit. Jak mávnutím proutku začala být hysterická, když se jí někdo cizí dotknul. Nebo když se dotknul mě. Měla jsem ji pořád se slzičkama v očích pověšenou na noze, na krku, na ruce. Když přišla návštěva, nemohla jsem ji ani posadit a udělat kafe. Strašně plakala. Kamarádka mi hned říká: „No jo. Separační úzkost je peklo, ale neboj, přejde to.“

Cože? Separační úzkost? Co to je? Kdy to přejde?

Byla jsem v šoku. Matylda byla jako vyměněná. Jako všimla jsem si, že v poslední době, když na ni cizí lidé dělali cukrbliky, že se mě pevněji drží, pokládá mi hlavičku na hrudník… Ale u toho se usmívala, byla roztomilá. Myslela jsem si, že se jen stydí. Ale tohle? Peklo! A to jsem přímo u ní!

Pochopila bych, kdyby mě neviděla a myslela si, že tam nejsem. Dost nám to začalo komplikovat nejen každodenní žití, ale hlavně aktivity. Zatímco na plavání se veškeré cviky demonstrovaly na Maty, teď při předávání její osoby do rukou instruktorky provázel neskutečný srdceryvný pláč. To samé na tréninzích, které jsem začala od října navštěvovat. Soukromé hodiny pole dancu, kde jsme byly jen já, Maty a trenérka Lenička. A to je trošku blbý, když já visím na tyči hlavou dolů, jistí mě Lenička a pode mnou pláče mimino, protože se mě dotýká někdo jiný než ona.

Teď co s tím. Honza jasně zavelel: „Pojedu s ní sám na Moravu. Ty si dělej, co chceš, ale tohle prospěje vám oběma.“ Měl pravdu, navíc jsme mluvili o tom, že potřebuju víc času na práci, která mi tu stojí. Na psaní delších textů, na něž mi nestačí její odpolední spánek. Musela jsem se víc soustředit a věnovat tomu víc času. Bylo rozhodnuto.

Víkend bez maminky

Zabalila jsem jim tašky, šla jsem s nimi do garáže a mávala. Cítila jsem se tak špatně, jako dlouho ne. Čekají mě dva dny a dvě noci bez nich. Bez ní.

Přišla jsem domů a rozbrečela se. Ségra mi kladla na srdce, ať okamžitě začnu něco dělat. Tak jsem začala. A skončila opravdu až s jejich příjezdem. Nejenže jsem udělala obrovský kus práce, uklidila celý byt, ale dokonce jsem se opět parádně vyspala. Přežila jsem to.

A Matylda? Úplně v pohodě, opět. Sice mě prý ráno hledala, dokonce mi to manžel natočil, ale jinak se měla famfárově a vůbec neplakala. Žádná úzkost, nic.

Vítání bylo oboustranně velkolepé. Byt vydržel uklizený asi pět minut.

Naše odloučení ale neneslo ovoce ve výše zmíněných činnostech. Zjistili jsme, že jakmile jsem prostě v dosahu a dohledu dítěte, chce jenom mě. Když ale nejsem doma, je s ní tatínek nebo dokonce babička (a my s tatínkem jsme oba pryč), je naprosto miliónová. Dítě, který chceš hlídat.

Za 14 dnů jsme tedy odloučení slavnostně zopakovali. Tentokráte to byly tři dny a tři noci. Emoce už nebyly tak drastické. Dokonce jsem si to tentokráte i užila. Sice jsem pracovala, ale zašla jsem si sama na trénink a ke kosmetičce. Bylo to fajn. Přiznávám bez mučení, že i když se mi neskonale stýskalo, tak se už těším, že tohle budeme dělat pravidelně.

Ale už nebudu tolik pracovat. Udělám přesně to, co píšou ti chytří psychologové nebo zkušené matky. Udělám si čas pro sebe. Něco na tom totiž je. Pochopila jsem, že je to potřeba. Benefitují z toho všechny strany.

Už se ani necítím jako hrozná matka, co odkládá své dítě. Neopouštím ji. Jen dávám jí i sobě prostor pro sebe samu, a pro velké těšení se na shledání.

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Nyní napsala knihu Pozdě, ale přece o prvním roce s Matyldou, její vydání můžete podpořit a knihu si zakoupit v projektu na HitHitu.

Foto: Se souhlasem Kristýny Daňkové