Nezdvořilá paní v autobuse může mít pro své chování důvod: Jak nás ovlivňuje nedorozumění v komunikaci

Aby si lidé mohli porozumět, musí v první řadě správně fungovat komunikace, a to vůbec není samozřejmost. Pomoci může aktivní naslouchání, kdy se opravdu soustředíme a neděláme nic jiného. A také mít na paměti, že často nevíme, co za chováním druhých je.

Mám za to, že porozumění je trochu přehlížené téma. Donedávna bylo rozšířené paradigma, že je komunikace v zásadě neproblematická, a když někdo neudělá chybu, tak krásně funguje. Víceméně současný německý sociolog Niklas Luhmann měl naproti tomu úplně opačnou hypotézu: komunikace překypuje nedorozuměními a když si nedáme pořádný pozor, skončí nezdarem a lidé se vzájemně nepochopí.

Tento druhý pohled má podle mého (nesociologického) soudu mnohem větší platnost. Zkuste si vzpomenout na nějaký příklad, kdy jste s někým mluvili, něco mu vysvětlovali a dotyčný/á to pochopil/a úplně jinak, než jste zamýšleli. A nemusí se vůbec jednat o blízké vztahy. (Vzpomeňme na vousatou anekdotu, muž přijde domů, řekne, že má hlad a manželka na to: „Takže podle tebe málo vařím???“). Takto to funguje naprosto všude.

Proto když třeba píšu pracovní e-mail, který je trochu složitější na vysvětlování, posílám k němu několik printscreenů, aby bylo naprosto jasné, o čem mluvím a co chci. Přesto se mi stane, že mě příjemce nepochopí. Často vyjde najevo, že si moji zprávu nepřečetl celou (ptá se na něco, o čem já přímo píšu), případně se na ty printscreeny nepodíval. Co s tím?

Nesoustředění je častý jev

Částečné řešení spočívá v takzvaném aktivním poslouchání. To znamená, že druhého posloucháte, ale posloucháte ho „opravdu“, nesoustředíte se přitom na nic jiného. Neskáčete mu do řeči, necháte ho dokončit myšlenku. Nedomýšlíte si, co chtěl říct, ale ideálně ještě vlastními slovy jeho řeč shrnete a zeptáte se, zda tomu rozumíte správně.

Samozřejmě záleží na typu komunikace, když vás partnerka pošle na nákup, asi nebude potřeba to parafrázovat a ověřovat porozumění.

Na druhou stranu skákání do řeči a nesoustředění je tak častý jev, že se nebojím říct, že s ním má větší či menší problém drtivá většina lidí (mě nevyjímaje). Někdy loni jsem kdesi na internetech četl komentář od neznámého uživatele (snad na YouTube, opravdu už nevím), ve smyslu, že „od té doby, co jsem si uvědomil, že jsou všichni lidé včetně mě špatní v komunikaci, žije se mi mnohem lehčeji.“

Na tom něco je. Protějšek vás často třeba opravdu nechce urazit, prostě se jenom špatně vyjádřil, respektive vy jste si z jeho projevu (i neverbálního) odnesli něco naprosto jiného, než co bylo zamýšleno.

Nevíme, co za tím je

Takhle jsem jednou jel brzy ráno dálkovým autobusem a jelikož byl docela narvaný, sedl jsem si dopředu hned za řidiče. Po mně nastoupila paní, která zcela vypustila zdvořilostní fráze, řekla jenom cílovou destinaci, zaplatila a šla si sednout. Tím pádem působila hrozně nezdvořile až buransky. Ale vzápětí jsem si řekl, že nevím, co má zrovna za den, takže má třeba pro svou ubohou komunikaci důvod.

A měl jsem pravdu. Paní seděla kousek ode mě a v průběhu cesty telefonovala. Vyšlo najevo, že už nějakou dobu řeší bolavý zub, který ji bolí neustále a nemůže ho vyřešit. S bolavým zubem se mnou většinou taky nebývá moc velká sranda.

Ale opakuju, záleží samozřejmě na konkrétní situaci. Někteří lidi jsou prostě nezdvořáci, nebo vás urazit chtějí a tak podobně.

Foto: Adobe Stock