Děti v restauracích aneb Matylda jako „pártymimino“

Není to tak dlouho, co jistá pražská restaurace zveřejnila status o tom, že nechce, aby byly její prostory navštěvovány dětmi. A když už, tak jen vychovanými dětmi. Republika se rozdělila na dva tábory – jeden provozovatele lynčoval, co si to dovoluje, a ten druhý skandoval nadšením, že bude mít konečně někde klid. Mně chvilku trvalo, než jsem si udělala názor, ale díky této kauze jsem se jala vzít své dítko konečně takzvaně mezi lidi.

Rozumějte tedy mezi cizí lidi. Do restaurace. Efekt Marthy´s Kitchen byl v našem případě opačný, chtěly jsme dovnitř, ne ven. Počasí na konci března ještě vážně nebylo na sezení venku. Mojí holčičce byly tři měsíce a do této doby jsme vegetily pěkně doma nebo na návštěvách. Žádné veřejné prostory jako je hospoda.

Tu mi psal můj kamarád, že mě chce pozvat na oběd. Že po mně samozřejmě něco chce a že mu musím už ukázat svoji dědičku. Bydlíme v Holešovicích, tak jsem ho vzala do takového velkého prostoru, kde by se jedno řvoucí dítě mohlo ztratit. A navíc vím, že se tam sjíždí matky s kočárky na kafíčka, takže je to takzvané „safe“ místo.

První stolování mimo domov

Pršelo, takže měl zpoždění, protože všichni si vzali do práce místo deštníků auto. Klasika. My s Matyldou čekáme už u stolu, potkávám kolegy z práce, Matylda se na ně z kočáru krásně směje a po chvíli usíná. Hezký start. V době obědů ona zařezává. S kamarádem jsme se nerušeně najedli, ale já věděla, že za chvíli se holka vzbudí a bude mít – co? Ano, hlad. Okamžité nevytáhnutí prsa znamená – co? Ano, řev.

Začala jsem být nervózní, ale jak se ukázalo, zbytečně. Matylda se jako vždy probudila s úsměvem na tváři, vytáhla jsem ji z kočáru, zvědavě se rozhlížela po neznámém místě, mezitím jsem připravila mlíko do lahvičky a šup, ani se nenadála a měla ji v puse. První návštěvu restauračního zařízení jsme zvládly, myslím, na jedničku.

Děti (ani rodiče) si nemůžou dělat, co chtějí

Nemám mandát na to někomu říkat, jak vychovávat dítě. Ale je pravda, že uřvaní malí tvorové mi v restauraci a vlastně kdekoliv vadili. Rodiče bývají už vůči projevům svých ratolestí imunní, takže je to týrání ostatních. A to je špatně.

Pokud se tedy nějaký provozovatel rozhodne, že u sebe děti nechce, jeho volba. Já to respektuji. Ve světě je to běžné. Také jsem raději jezdila do hotelů, které byly jen pro dospělé. Člověk si chce odpočinout, a ne poslouchat řev cizích dětí, případně dostat míčem do hlavy, když zrovna popíjíte v pořadí pátou cuba libre.

Pamatuji si, že jednou jsme na nějakém presstripu leželi všichni s kocovinou u bazénu, který byl určen k odpočinku, takzvaný silent pool. A přišel tam nějaký děda s vnukem, že ho tam naučí plavat. Chápu, normální bazén byl narvanej a v tom našem maximálně někdo chrápal na nafukovačce. No, umíte si představit, jak rychle jsme ho vyprovodili… Bylo to prostě místo, kde žádné řvoucí dítě nemá co dělat.

Nebo kdysi opravdu fakt dávno jsem byla svědkem toho, jak v době obědů, kdy restaurační zařízení praskalo ve švech, všichni se snažili během třicetiminutové pauzy natlačit do chřtánu servírované jídlo, začala nějaká matka přebalovat mimino přímo u stolu na lavici, na níž seděla. A samozřejmě bylo pokaděný! To prostě nechcete vidět nebo cítit zrovna ve chvíli, kdy vidlička se špagetama míří do vašich úst. Nechcete. Je to nechutný. A to jsem teď matka a hovínka mojí Matyldy jsou samozřejmě úplně v pohodě a nechápu nikoho, kdo se při představě přebalování „vyzvrací“. Ani teď si nemyslím, že přebalovat dítě uprostřed stolujících daňových poplatníků je v pořádku. Není!

Když jsem oponovala, že když dítě běhá bez dozoru po place, může se stát nehoda (číšník ho nemusí vidět, protože ho nemá v zorném poli, když třeba nese polévky, a může tak nechtěně malému tvorovi ublížit), dostalo se mi odpovědi, že si číšník musí dávat pozor. Já myslím, že je to zodpovědnost rodiče. Ale hádat se nemá asi smysl.

Pár dní na to jsme se sešli v početné skupině dospělých i dětí v jedné velmi prostorné restauraci. A dění v ní připomínalo peklo. Jsem matka jen chvíli, takže za peklo stále považuji dětské koutky i hřiště, vím, že tuto fobii budu muset v blízké budoucnosti překonat.

Vzhledem k tomu, že Matylda je v této době stále takzvaný ležák, tak se nás neštěstí obsluhy netýká, nijak se na něm nepodílíme. Ale naše skupina čítala dohromady krom několika dospělých asi sedm dětí různého věku, a v tu chvíli mi bylo servírek líto. Děti připomínaly pytel blech, rozutekly se na všechny strany, rodiče si povídali mezi sebou, objednávali jídlo a pití… Bylo to doslova boží nadělení.

Na vlastní oči jsem viděla, jak číšník nesl tác s horkými polévkami a jedno z našich dětí mu běželo přímo na kolena. Hrůza! Takhle by to prostě vypadat nemělo. Díkybohu se nikomu nic nestalo.

Věřím, že obsluha byla ve smrti, za rohem polykala prášky na uklidnění a dlouho na tuhle směnu nezapomene.

Pártymimino

Nicméně díky naší pomalé socializaci jsem zjistila, že Matylda bude nejspíš párty holka. Na jednu stranu mám radost, že má ráda společnost, na druhou stranu se děsím puberty. Ale ta je zatím daleko.

Navštívila jsem s ní několik mejdanů. Jedna z kolegyň uspořádala večírek na rozloučenou a jedna kamarádka oslavu padesátin ve velkém stylu.

Matyldu jsem od rána připravovala, že se půjde na večírek, dokonce jsem ji na to řádně vyšňořila. Několikrát, protože než jsme tam dojely, stihla si outfit buď pozvracet nebo pokadit. Nevadí.

Byla jsem nervózní, jak bude zvládat větší skupinu neznámých lidí, ale opět zcela zbytečně. Pořád měla úsměv od ucha k uchu, šla z náručí do náručí, byla nadšená a řvala akorát ve chvíli, když jsem už chtěla odejít.

Naše mímo zjistilo, že je jí dobře, když jsou kolem lidi, hudba, smích a světlo. Já zpocená až na zádech, protože to si nesednete, pořád s ní musíte chodit, aby byla v obraze, co se kde děje, když ji někdo drží, tak aby vás viděla. Plus samozřejmě jsem měla hrůzu, aby nezačala u někoho brečet, zvracet nebo kadit.

Ale je radost vědět, že dostanete příště zase pozvánku, protože vaše dítě se ukázalo jako příjemný společník, který neotravuje ostatní pláčem, kňouráním nebo čímkoliv jiným. No, jsem zvědavá, jak to bude vypadat za rok, kdy už bude chodit. To bude teprve sranda.

Babyhotel

Na konci května jsme konečně vyrazili za hranice Česka. Víkend v Polsku nepočítám, tam jsme jeli autem. Ale poprvé letěla moje holčička letadlem, poprvé viděla a okusila moře.

Jak to všechno zvládla, nebo spíš, jak jsem to zvládla já, protože já byla ve stresu jako nikdy, to vám povím příště.

Ale co chci ještě na konci téhle polemiky říct, je to, že jsme byli na doporučení v opravdu ryze rodinném hotelu. Tady nebyl nikdo, kdo by neměl minimálně jedno dítě. A tady jsem viděla, jak veškerý personál od uklízeček počínaje po barmany konče miluje děti a jejich společnost. Jestli to byla přetvářka, nebo prostě jen profesionální přístup, neřeším. Ale tady jsem byla svědkem, jak děti v hotelové restauraci naráží a padají, rozlívají pití, shazují židle, pomalu lezou po stropech a nikomu to nevadí. Personál špunty sbíral ze země, foukal na kolínka, hladil po tvářičkách, utíral slzičky a vždy s úsměvem. Nezáleželo na tom, kdo jakou řečí mluvil. Bylo to až dojemné.

Takže ono to jde. Jen prostě ten daný podnik musí mít určitou filozofii, že děti jsou taky lidi a rodiče alespoň snahu o nějaké usměrňování, když mají tak trošku hyperaktivnějšího potomka.

Na závěr si pojďme říct, že někdy děti tak trošku zlobí, nemají třeba náladu vysedávat v hospodě nebo se tam prostě nudí. Je jen na nás dospělých, jak se k tomu postavíme. Pokud správně, tak se třeba jednou posuneme na úroveň Itálie, kde jsou všude hlavními hosty právě děti.

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Všechny články si můžete zobrazit tady.

Foto: Se souhlasem Kristýny Daňkové