Dagmar Gabulová: Nesedím a nečekám, že mi někdo zařídí práci a život snů

Celé roky tápala a nevěděla, co by měla v životě dělat, aby byla konečně šťastná. Rodina a nejbližší kamarádky ji škatulkovaly a nerozuměly jejím touhám. Nakonec musela utéct z šedivého světa průměrnosti a vydala se za svým snem – dělat módu, ale po svém. „Musela jsem začít jednat, protože by mě ta nespokojenost roztrhla,“ říká v rozhovoru pro Antilopu koučka stylu Dagmar Gabulová.

Foto: se souhlasem D. Gabulové
Dagmar Gabulová dělá módu po svém.

Na začátku se musela odpoutat od lidí, kteří ji drželi zpátky a bránili v rozletu. Dagmar odjakživa podvědomě věděla, že chce dosáhnout velkých věcí. Ale dlouho k tomu nenašla odvahu. Při osobním setkání vzpomíná, jak v televizi sledovala soutěže krásy a záviděla dívkám kráčejícím po molu. Chtěla být součástí světa krásy a módy, ale myslela si, že na to není dost dobrá. A velmi se trápila.

Střih. Uplyne pár let a Dagmar byste nepoznali. Úspěšně se módou živí a radí ženám, jak objevit svou vnitřní krásu. Čaruje s barvami, srší z ní pozitivní nálada a s nadšením říká: „Ženy, které nosí barvy, žijí barevné životy!“

Máte pocit, že hodně podléháme diktátu okolí?

Ano, je to silné. Když jsme v nějaké komunitě nebo prostředí, vnímáme vzorce chování a návyky a chceme zapadnout. Ale postupem času zjistíme, že žijeme život někoho jiného a že to není v souladu s tím, v co věříme. A pak trpíme a nejsme šťastní.

Já jsem touto fází také prošla. Žila jsem život podle toho, co se očekávalo, a snažila se vyhovět všem kolem sebe. Jenže nakonec nikdo nebyl spokojený a v první řadě jsem nebyla spokojená já. Pořád jsem se za něčím hnala a nakonec už jsem nevěděla, jak mám vyhovět.

Musíme si uvědomit, že tudy cesta nevede a změnit prostředí, abychom se odstřihli od všech těchto zajetých systému. Začít úplně od znova a najít si lidi, kteří si nás budou vážit a respektovat kvůli tomu, že jsme, a nebudou nás chtít měnit.

Před časem jste kompletně vyměnila své blízké okolí a přátelé. Jak se to dělá? Spousta lidí má strach zbavit se vazeb…

Osamělost je velký důvod, který nás drží zpátky a nutí nás být s lidmi, kteří nám nevyhovují. U mě to bylo tím, že jsem jedináček a vyrůstala jsem s kamarádkami ze školy, se kterými jsme prožily veškeré důležité milníky života. Proto jsem je brala jako nejbližší. Ale vždy jsem chtěla od života něco jiného, než ony. Byly z prostředí, které je hodně rodinně založené. Základem je rodina a co nejdříve ji založit. Skončily střední školu a od 18 let už byly zaměřené na to, aby si našly nějakého solventního partnera, se kterým můžou založit rodinu, být doma a starat se o děti. To byl jejich sen.

Vždycky jsem snila o světě, cestování a o tom, že chci dosáhnout něčeho velkého. Nevěděla jsem, co to přesně je, jen jsem měla touhu dělat velké věci.

Ale já jsem si tohle nedokázala představit, není to život pro mě. Vždycky jsem snila o světě, cestování a o tom, že chci dosáhnout něčeho velkého. Nevěděla jsem, co to přesně je, jen jsem měla touhu dělat velké věci. Vzhlížela jsem ke skutečným příběhům, které jsem sledovala v televizi, a věděla jsem, že lidé dokážou žít i jinak a dělat zajímavé věci.

Tohle mými kamarádkami nebylo nikdy moc přijímáno. Postupně to přestávalo mezi námi fungovat, každý směroval jinam, naše témata k diskusi se míjela. Říkaly mi: „Tady nejsme v Americe, tady jsme na Slovensku. Tady se žije takhle a tohle tady fungovat nebude. Jsi moc ambiciózní a kariéristka.“ Nebo: „Moc se usmíváš, na Bratislavu jsi moc pozitivní.“ Pořád jim něco vadilo. Ptala jsem se sama sebe: „Tak jaká už mám být, abyste byli všichni spokojení?“ Vnímala jsem to tak, že je se mnou něco špatně.

Pořád jim něco vadilo. Ptala jsem se sama sebe: „Tak jaká už mám být, abyste byli všichni spokojení?“ Vnímala jsem to tak, že je se mnou něco špatně.

Musela jsem začít jednat, protože by mě ta nespokojenost roztrhla. Jakmile se naskytla možnost, z Bratislavy jsem odešla a to byl nový začátek. Jedno léto jsem odjela do Ameriky a až tam jsem pochopila, že jsem normální. Američané mě akceptují a dokonce mě za to, jaká jsem, mají rádi. Bylo osvobozující vidět jejich rozzářené oči a upřímný zájem. Potvrdilo se mi, že jsem na správné cestě.

Dnes se živíte jako koučka stylu, což je u nás nová profese. Jak svému okolí vysvětlujete, čím se živíte? Máte třeba snahu to vysvětlovat?

V minulosti jsem měla snahu lidem vše vysvětlovat, ale i přesto některé věci nechápali. Zjistila jsem, že čím více energie do toho dávám, tím méně je to bráno. Lidé, kteří nechtějí, to nikdy nepochopí. Někteří vás chtějí vidět takto a takto – zaškatulkovanou v rámci jejich světa a odlišnost není moc přijímaná. Dráždila jsem, takže jsem se posunula raději dále.

Když jsem objevila koučink stylu, utvrdilo mě to, že je to přesně to, co chci v životě dělat. Jen jsem do té doby nevěděla, že něco takového existuje. Jakmile jsem se do toho pustila, neměla jsem potřebu nikomu nic dokazovat ani vysvětlovat, protože jsem věděla, že jsem to já.

Když jsem objevila koučink stylu, utvrdilo mě to, že je to přesně to, co chci v životě dělat. Jen jsem do té doby nevěděla, že něco takového existuje. Jakmile jsem se do toho pustila, neměla jsem potřebu nikomu nic dokazovat ani vysvětlovat, protože jsem věděla, že jsem to já. Pro všechny nejvíce zafungovalo, že to ze mě cítili. Ta vášeň, víra, přesvědčení a nadšení – jednoduše to šlo ze mě. Lidé potřebují cítit, že to, co děláme, je autentické a je to propojeno s naším životem, osobností i hodnotami. Pouze pak nám to uvěří.

Takže jste šťastná v tom, co děláte?

Ano, konečně jsem našla svou vysněnou práci.

Teď se vrátím na začátek. Hledala jste se spoustu let. Jak neztratit trpělivost a dostat se k životě a práci snů?

Asi to trochu souvisí s mou povahou. Když jsem nešťastná a něco mi nesedí, chvíli vydržím, ale potom už mě ta býčí osobnost nepustí, protože by mě to zabilo. Je to pro mě silný vnitřní boj a to mě namotivuje udělat první krok. Nesedím a nečekám, že mi někdo práci a život snů zařídí.

Pracovala jste také v módním časopise Elle, což je pro mnohé práce snů.

I podle mého přesvědčení to byla práce snů. Říkala jsem si: „Co více bych já tady v Praze měla chtít? Lepší práce v oblasti módy není!“ Ale když jsem viděla, jak se krása ve skutečnosti tvoří, úplně mě to zklamalo. Přišlo rozčarování. Nemám ráda nafouklé iluze. A tyto časopisy jsou hodně o marketingu a komunikuje se tam podle inzerentů a placeného obsahu.

Můj pohled na krásu byl totiž vždycky jiný než ten komerční, ale to jsem nevěděla do chvíle, než jsem v komerčním médiu začala pracovat.

Já jsem ale vždycky chtěla pracovat přímo se ženami a nedělat z nich otroky trendů a značek. Chtěla jsem jim ukázat skutečnou a pravou krásu. Můj pohled na krásu byl totiž vždycky jiný než ten komerční, ale to jsem nevěděla do chvíle, než jsem v komerčním médiu začala pracovat.

Spousta lidí získá práci snů a potom si uvědomí, že se jim nelíbí. Jenže neodkážou odejít, protože si říkají: „Je to dobře placené, mám jistotu.“ Co dělat v takové situaci?

Práce v Elle byl skutečně zážitek. Vytrhla mě z mého pozitivního světa a hodila do světa černých lidí. Nevěděla jsem, jak se cítit, protože tam byla úplně jiná energie, jiný přístup k práci a k životu. Lákala mě síla značky a chtěla jsem být součástí tohoto módního média, protože móda byla mým snem od dětství. Nechtěla jsem se toho vzdát, i když moje vnitřní intuice říkala: „Tohle skutečně není svět pro tebe!“ Hlava se snažila být silnější a hledat argumenty proč zůstat. A trápit se. Nebyla jsem šťastná, nebyla jsem to já.

Hlava se snažila být silnější a hledat argumenty proč zůstat. A trápit se. Nebyla jsem šťastná, nebyla jsem to já.

Pak už jsem ztrácela sílu i zdraví. Potlačovala jsem to v sobě a chtěla dokázat, že to dám. Ale potom jsem pochopila, že to nemá smysl. Nebyla jsem šťastná. Takže jsem odešla a řekla jsem si, že potřebuju jít mezi normální lidi. Začala jsem pracovat v oboru úplně mimo módu a v průběhu dalšího roku jsem se vzdělávala, definovala si své talenty a silné stránky a dávala jsem si dohromady, co bych chtěla ženám dát.

Co pro vás znamená láska?

Aha. (smích) Tak takovou otázku jsem ještě nedostala. Pro mě je to nejdůležitější na světě. Bez lásky nedokážu žít a nemám ráda období, když jsem sama nebo když nejsem ve vztahu. Láska je pro mě nezbytná součást života, bez které nemůžu být. Je nutnost, největší dar a největší síla.

Láska je pro mě nezbytná součást života, bez které nemůžu být. Je nutnost, největší dar a největší síla.

Jste velice sebevědomá a ambiciózní žena, což spousta mužů nemusí „vydýchat“. Jaký partner je pro takovou ženu ideální?

Partner, se kterým jsem před lety odešla z Bratislavy, byl jiný muž než ten, se kterým jsem dnes. Sice jsme se vzájemně obohatili, ale po čase jsme každý začali postrádat svůj svět. On byl změřený na nitro, ale vůbec neměl blízko k formě, třeba k péči o svůj vzhled. Což mi samozřejmě začalo vadit, protože pro mě je důležitý jak obsah, tak obal, tedy propojení světů vnitřní a vnější krásy. Zase jsem se dostávala do toho, co jsem zažívala už dříve. Někdo se mě snažil změnit a nasměrovat svým směrem.

Také se chtěl vždycky usadit a chtěl rodinu, takže se po nějakých dvou třech letech vztahu začal hlásit a připomínat, že už bychom se měli usadit a mít děti. Já jsem to tak ale necítila, takže pak jsme se rozdělili. V současné době je ženatý a má tři děti. No a já mám knížku, naplňující práci a cestuji po světě. Takže každý jsme se vlastně posunuli svým směrem a oba jsme šťastní.

Potom jsem potkala současného partnera Viktora, se kterým jsme si prošli posledních sedm let. A ten stál u mého skutečného sebeobjevení. On mi ho vlastně dopřál. Dal mi svobodu být sama sebou a jako jediný v mém životě po mě nic nechtěl. A to bylo osvobozující.

Viktor si otevřel klub a splnil si tím jeden ze svých snů. Také vy jste si splnila kariérní sen a živíte se módou po svém. Jak funguje takové kariérní partnerství?

Myslím si, že náš vztah funguje právě proto, že jsme se našli dva lidé, kteří mají stejné směřování. Viktor je také hodně ambiciózní a od 18 let žil v Paříži, takže je z mezinárodního prostředí, které mi bylo vždycky blízké. Každý si jdeme svou profesní dráhou a navzájem se podporujeme. Zatím nám to takhle funguje, vyhovuje a nemáme pocit, že by nám něco chybělo. I když věk na rodinu máme oba, oba jsme nastavení tak, že se cítíme o 10 let mladší, takže nemáme pocit, že už bychom měli.

Vypadá to, že jste velmi šťastná. Jaké tři věci byste poradila ženám, které nejsou tolik šťastné, aby se mohly cítit lépe?

Já si skutečně užívám to, že žiji šťastný život. Protože dlouho šťastný nebyl. Byla to strašně dlouhá cesta, v průběhu které bylo hodně utrpení, hodně smutku a hodně zklamání. Ale to, co mě vždycky hnalo kupředu, bylo srdce. Myslím si, že to je první věc, kterou bych doporučila – naslouchat svému srdci a řídit se tím, co cítíme, intuicí nebo vnitřním hlasem. Cokoliv, co nás těší a dává nám smysl nebo nějaký signál k tomu, co nás může dělat šťastnými.

Pak musíme mít odvahu. Dlouho jsem ji také neměla a pořád se na sebe dívala sebekriticky. To mě drželo zpátky. Od dětství mě například lákala účast v soutěžích krásy. Ale vždycky jsem jenom seděla před televizí, sledovala missky a říkala si: „Vždyť já jsem z úplně jiného světa, já si to nemůžu vůbec dovolit. To jsou jiné holky, ony na to mají.“ Musíme mít odvahu udělat krok a zkusit to. Vždycky se můžeme vrátit zpátky do svého původního prostředí nebo ke staré práci. A nikdy není pozdě začít. Není důležité, jestli je nám padesát, nebo třicet.

Ženy, které nosí barvy, žijí barevné životy.

A třetí věcí jsou barvy. Dlouhou část života jsem žila v černé, šedé a v tmavých barvách. Tak jako hodně lidí kolem. Černá mi pomáhala se schovat a dávala mi jistotu, že nejsem vidět. Jednoduše jsem splynula s davem. Ale jakmile jsem poslechla své srdce a poznala svět barev, zjistila jsem, že černá není má barva. Protřídila jsem šatník a začala se oblékat barevně. Třeba kolem obličeje nosím výlučně barevné nebo svěží barvy. Právě tohle udělá jiskru nebo efekt rozzáření. Změnilo mi to život. Věřím, že ženy, které nosí barvy, žijí barevné životy.

Přesto si myslím, že i vás občas přepadne smutek nebo pocit vyčerpání a zmaru. Je to tak?

Stává se mi to, hlavně když mám hodně práce. Pak jsem skutečně vyčerpaná. Strašně bych chtěla dávat, ale už nemám z čeho. A to je přesně ta hranice, kdy se potřebuji zavřít doma a obléknout se do tepláků, neřešit líčení a prostě jenom být. Hlavně hodně spát, jíst a užívat si nicnedělání.

Jakým způsobem „dobíjíte“ energii?

Alespoň jednou týdně potřebuji mít den bez lidí, jenom tak se podívat na romantické komedie nebo jít do přírody. Zeleň mě hodně nabíjí a tyhle úniky do přírody mě vracejí zpátky na nohy. Hodně mi také pomáhá jóga. Tím, že jsem akční a dynamická, jsem v minulosti inklinovala k akčnějším sportům typu aerobic nebo tanec. Ale teď moje práce vyžaduje hodně energie a na dynamický sport mi ji už více nezbývá. Jóga mi dává harmonii těla i duše, díky ní jsem zatím všechno zvládla a nadále zvládám.

Takže unavená, vyčerpaná Dagmar se vypne před světem a pak se zase vrátí…

Vypne se a na chvíli se schová, a ideálně bez lidí. A na další den už je zase zpátky „ready“ a zářivá.

Dagmar Gabulová je první certifikovanou expertkou na styl v Česku a na Slovensku. Vystudovala ekonomiku a prošla si různými marketingovými pozicemi. Pracovala také v české edici módního časopisu ELLE, ale později se vydala cestou módního a stylového poradenství. Je autorkou knihy STYL – Cesta ke kráse, sebevědomí a charismatu. Pochází z Bratislavy, momentálně se svým partnerem žije v Praze.

Foto: se souhlasem Dagmar Gabulové

Přečtěte si i první část rozhovoru, kde se Dagmar rozpovídala o tom, že i drobná změna šatníku a barvy dokážou zvýšit naše sebevědomí a vrátit vášeň i do dávno vyhaslého vztahu.

Více k tématu