Barbora Mudrová: Herectví je tvořivá práce se spoustou neznáma

„Přišla jsem o vize a ztratila schopnost tvořit a hrát. Bála jsem se naplno projevit,“ říká herečka Barbora Mudrová o náročném období, kdy se jí ze života naprosto vytratila tvořivost a přišla o nadšení z toho, co ji dříve naplňovalo. Štěstí zkoušela v podnikání, ale zjistila, že ji rutinní práce ničí ještě více.

Bára v první části rozhovoru pro Antilopu mluví o tom, jak hledala samu sebe a jaký byl její návrat k herectví. Druhá část pak přináší její pohled na přátelství, hravost a lásku.

Herce prý z představení omlouvá jen smrt. Jak často ve skutečnosti hrají nemocní?

Ve filmu ani v divadle se s nemocemi moc nepočítá. Když nehrajete, tak to už vám musí být hodně špatně. Já jsem třeba minulý rok natáčela film s angínou a antibiotiky. Je pravda, že pro to hraní trochu likviduješ sám sebe. Asi je to i tím, že je mnohem více herců a hereček než nabídek a příležitostí, takže každý je schopen ze sebe dát hodně.

Už se ti někdy stalo, že jsi vstala a měla pocit, že vůbec nechceš hrát?

Ano, stalo se mi to. Měla jsem období, kdy jsem nebyla v pohodě a měla stavy, kdy chcete být doma a nechcete se s nikým vidět, bavit se a předvádět. Když mi není dobře, musím si najít to, co mě v té scéně baví, hodně mi pomáhá i pocit radosti nebo vděčnosti za tu příležitost. Většinou ze mě ale špatné pocity spadnou, když přijdu před lidi.

Co je na herectví vůbec nejhorší?

Pro mě to, že jdete od práce k práci a nikdy nevíte, kdy bude další práce. Je tam hodně neznáma, a pokud se nevyšvihnete do kategorie nejobsazovanějších herců, kterým nabídky chodí téměř samy, jste v situaci, kdy si musíte příležitosti hledat a stále obhajovat, že jste pro tu práci dost dobří. Pro jednu roli se rozhodují třeba mezi padesáti herečkami a je to i hodně o štěstí.

Zkoušíš si někdy hrát nějakou roli v reálném životě?

Občas mě baví hrát při běžných situacích s lidmi. Jednou jsem si třeba řekla, že vždycky, když přijdu do obchodu, budu někdo jiný. Jednou jsem hrála takovou nafoukanou krávu, jindy zase koktavou šmudlinku nebo hrozně neurvalou holku z ulice. Bavilo mě, jak na to reagují lidé kolem. Když jsem hrála tu krávu, byla jsem schopná do toho člověka klidně vrazit. Jednou jsem takhle zašla i do obchodu, kam chodím pravidelně. A tam mi pak bylo trochu líto prodavače, který nebyl moc sebevědomý, a já jsem mu tím asi způsobila docela špatnou náladu. (smích)

Občas mě baví hrát při běžných situacích s lidmi. Jednou jsem si třeba řekla, že vždycky, když přijdu do obchodu, budu někdo jiný.

Je mezi herci rivalita?

Myslím, že ano. Já mám pár lidí, kteří jsou takové mé spřízněné duše. Mám s nimi velké přátelství, kdy jsme si absolutně čistě nápomocní a mohu se na ně spolehnout. Ale pak je spousta těch, které sice znám, ale tak blízcí si nejme a tu rivalitu od nich cítím.

Je něco, co se o herectví traduje a není to pravda?

Jsou dvě věci, se kterými jsem se nikdy nesetkala a které se k herectví dost často vážou. Nikdy mi nikdo nenabídl práci a chtěl za to sex. Nebo možná mi to nabízeli, ale já jsem to nepoznala. (smích) A také jsem se nesetkala s pomluvami, takovými těmi echt holčičími pomluvami.

Co na herectví nejvíce oceňuješ a máš ráda?

Asi mě nejvíc naplňuje ta možnost tvořit. Nesnáším rutinní práce a nemám ráda, když pracuju tak, že jen plním jednotlivé úkoly, jako bych byla robot. V herectví je to o tvořivé práci. Dřív jsem byla vedená spíš k výkonosti, disciplíně a ne moc k hravosti, až pak jsem objevila, jak je pro mě důležitá (více o hravosti v druhé části rozhovoru).

Věnuješ se také herecké improvizaci. Co ti tato disciplína dává?

Ze začátku jsem se bála, že jsem člověk, kterému to nepůjde, ale chtěla jsem to zkusit, protože se mi to vždycky hrozně líbilo. Vždycky mi vadí, když mi nejde něco, co se mi líbí. A tak se snažím ten strach překonávat. Na improvizaci se člověk nijak nepřipravuje, všechno vzniká mezi vámi partnery. Není to o soupeření, ale o skládání sil. Ve mně improvizace uvolňuje absolutní autentičnost a vrátila mi chuť tvořit. Po dokončení konzervatoře jsem totiž nezačala hned s herectvím v divadle, ale podnikala jsem. Měla jsem kosmetický salon.

Na improvizaci se člověk nijak nepřipravuje, všechno vzniká mezi vámi partnery. Není to o soupeření, ale o skládání sil.

A podnikání ti chuť tvořit pohřbilo?

Je to trochu nešťastný příběh. Šla jsem na konzervatoř, protože ve mně byla hravost a touha tvořit na jevišti. Na škole ale nebyla dobrá atmosféra, jako ročník jsme nebyli úplně v pohodě a ani přístup pedagogů nebyl moc dobrý. Nějak se to sešlo, přišla jsem o vize a ztratila schopnost tvořit a hrát. Najednou jsem se bála naplno projevit. Ztratila jsem sebevědomí a chuť se ukazovat.

Což s herectvím nejde příliš dohromady. Takže jsi utekla…

Schovala jsem se do představy, že budu „jiná herečka“. Na rozdíl od ostatních budu mít jistou práci a svůj byznys. Založila jsem kosmetický salon a dva a půl roku ho provozovala. Na jednu stranu se mi líbilo, že jsem svým pánem a nemusím řešit třeba nějakého režiséra, kterému nejsem dost dobrá. Ale nakonec jsem došla k tomu, že tohle podnikání není nic pro mě, postupně jsem zjišťovala, že ta práce není vůbec kreativní.

Nebyla jsem už vůbec spontánní, bylo to úplně odlišné nastavení mozku. Nemohla jsem pak na castingu přepnout a hrát. Dělat něco, kde se chtějí autentické reakce.

Dostala jsem se do situace, kdy se všechno začalo rozjíždět a bylo jasné, že budu muset dělat naplno ten salon. Ale zároveň jsem se nechtěla vzdát hraní a natáčení. Najednou jsem byla paní manažerka, která všechno organizuje a vůbec nic netvoří. Nebyla jsem už vůbec spontánní, bylo to úplně odlišné nastavení mozku. Nemohla jsem pak na castingu přepnout a hrát. Dělat něco, kde se chtějí autentické reakce.

A po takovém vnitřním vyhoření, kdy jsem dělala něco, co mě nebaví, jsem si uvědomila, že je nesmysl v tom pokračovat. Během jednoho dne jsem zavřela salon a začala řešit, jak ho prodat. A pomalu jsem sbírala odvahu se vrátit. Trvalo mi půl roku, než jsem se odhodlala nějak zavolat a říct: Já chci hrát divadlo.

Jak se sbírá taková odvaha odejít?

Pro mě není problém udělat rozhodnutí během chvilky. Přestat s něčím, zavřít nebo ukončit něco, i když to třeba trvá i několik let. Když opravdu vím, že už to nechci, nemám problém se rozhodnout.

Barbora Mudrová je česká herečka. Vystudovala konzervatoř, poté svět herectví opustila a zaměřila se na vedení kosmetického salonu a koučování. Po kratší pauze se opět vrátila k natáčení a tvořivé práci. V současné době se věnuje divadlu a improvizaci, doma i v zahraničí ztvárnila více jak tucet filmových a televizních rolí. Je známá například z interaktivního filmu Interande, postavy Žanety v detektivním seriálu Cirkus Bukowsky a nově účinkuje v seriálu Ulice. Žije v Praze.

Foto: se souhlasem Barbory Mudrové

O hravosti, lásce a malíčkovém přátelství si přečtěte v druhé části rozhovoru.