Hlavně vyždímat každou minutu: Proč zkracujeme sprchu a dobíháme MHD na úkor sebe

Jsme posedlí produktivitou a honbou za úspěchem, snažíme se křečovitě využít každou minutu. A hlavně se ani chvilku nenudit. Jako by lelkování bylo jen promarněným časem a znakem největší lenosti. Žijeme ve stresu a workoholismus oslavujeme. Jenže kalendář narvaný do poslední minuty nám pohodu a spokojenost do života spíše nepřinese.

Dopřála jsem si několikadenní pobyt v Mariánských lázních. Po celou dobu jsem v tomhle krásném lázeňském městě vnímala intenzivní klid. Přestože jsem měla program nabitý a zkoušela léčivé procedury, chodila ven, stejně mě provázel pocit, že nikam nespěchám a mám na všechno dost času.

A pak jsem se vrátila zpět do Prahy. Žiju tu už dlouho a běžně ruch velkoměsta nevnímám, ale po klidném pobytu v zeleni a prostorech lázní jsem najednou vnímala ten rozdíl.

Šla jsem vestibulem metra a kolem mě se prodírali běžící lidé, snažili se natlačit v poslední minutě do zavírajících se dveří. Najednou mě absurdita situace dostala, až jsem nahlas vyprskla smíchy.

Proč s šíleným výrazem a celí zpocení dobíháme metro, jako kdyby další půlrok už nemělo žádné přijet, když další jede za dvě minuty? I kdybychom zrovna jeli pozdě do práce nebo k lékaři, opravdu se stane něco strašného, když dorazíme o pouhé 2 minuty později?

Pobavení vystřídal smutek a nepříjemný pocit. Vzpomněla jsem si na bizarní prohlášení bývalého dvojministra Karla Havlíčka, které kdysi pronesl na tiskové konferenci svého hnutí. Tehdy prohlásil, že v rámci maximální efektivity a úspory času stáhl sprchování pod 5 minut. „Já se také sprchuji pod pět minut, protože jsem si dopočítal, ale už v době, kdy jsem měl poměrně hodně práce jako dvojministr, že když stáhnu sprchování ráno i večer pod pět minut, tak vyšetřím tři dny v roce, a to pro mě bylo docela důležité,“ řekl Karel Havlíček.

Už tenkrát jsem si říkala, ale proč? Co je špatného na tom se sprchovat třeba 10 minut, umýt se v klidu, nechat běžet myšlenky a třeba si u toho i vydechnout?

Stále ve spěchu

Cítím ten všudypřítomný tlak, který vnímám na sociálních sítích, na pracovním trhu i v celé společnosti. A nejen v Praze, ale i v dalších větších městech, mi připadá koncentrovaný a zhmotnělý na každém kroku.

Ten pocit, že je potřeba být všude, aby nám nic neuniklo. Vše dělat na maximum, využít každou minutu. Je potřeba být úspěšní, nejlepší z nejlepších, dostatečně produktivní, abychom dosáhli všech svých cílů a sklidili zasloužené úspěchy, vliv a bohatství. Proto nudit se a je zírat na podlahu v městské neexistuje, je třeba se neustále zaměstnávat – kontrolovat sociální sítě, vyřizovat e-maily, číst knihu, učit se, stříhat video, hrát hry nebo aspoň odepsat kamarádce.

Jako by nicnedělání bylo jen promarněným čase a znakem největší lenosti, kterým se vyznačují pouze loseři, kteří to nikam nedotáhnou.

Stejně tak být doma, nikam nejít a nic večer nedělat, se zdá jako příležitost vyhozená oknem, protože je tolik kulturních akcí, zájmových klubů, sportovišť a možností, kam můžeme jít!

Jenže cítím, že mozek nestíhá. Do poslední minuty narvaný kalendář nám pohodu a spokojenost do života spíše nepřinese.

Navíc přicházíme o cenné spojení, které nám spěch a wi-fi nenahradí. Spojení se sebou a s druhými. Vnímání sebe sama i budování vztahů je velmi pomalé, vyžaduje čas a klid. A to nám neustálé přetížení a spěch určitě nenabízí.