Výlet na Bali nebo káva za 150 korun? Klidně, na vlastní bydlení si stejně nenašetřím

Na byt musí Češi šetřit nejdéle v Evropě a hypotéka je každým rokem méně dostupná. Snad všechny statistiky a analýzy naznačují, že nedostupnost bydlení je větší problém, než si politici připouští. Když jde o bydlení, není zrovna snadné být mladým člověkem.

Do e-mailu mi přistála čerstvá nabídka developera, do prodeje dává nové byty v Praze v oblasti Harfa. Jde o moderní sídliště, kde už stojí několik etap bytových domů. Nic luxusního, zkrátka normální bydlení, kde bych se jako mladý člověk mohl usídlit a třeba tam založit rodinu.

A cena? Byt 1+kk stojí 5,4 milionů korun, 2+kk vyjde na 7,2 milionů a ceny 3+kk začínají nad 10 miliony korun. Abych si mohl koupit byt za 7 milionů korun, musel bych mít našetřeno alespoň 700 tisíc korun a splátka hypotéky by dnes, podle bankovní kalkulačky, začínala na měsíční částce kolem 38 tisíc korun.

I kdybych dosáhl na průměrnou mzdu v Praze, která činí 57 tisíc korun hrubého, tedy asi 44 tisíc čistého, nemůžu si takové bydlení dovolit. V okamžiku, kdy bych zaplatil elektřinu, zálohy na vodu nebo pojištění nemovitosti, byl bych na nule a pravděpodobně bych umřel hlady. A to jsem ještě nezmínil, že na průměrnou mzdu nedosáhnu, podobně jako většina lidí.

Extrémní růst cen

Když jsme v roce 2022 publikovali článek o mileniálech, stál metr čtvereční bytu v Praze v průměru 132 000 korun. Dnes je překonána hranice 150 tisíc korun a očekává se, že letos porostou ceny ještě rychleji. Mimo Prahu stojí metr v průměru 100 tisíc korun. Češi si musí na vlastní bydlení šetřit nejdéle v Evropě a úroky hypoték zůstávají nad 5 procenty. Téměř každý týden vycházejí nové články o tom, že dostupnost bydlení začíná být opravdu velký problém, který politici dlouhodobě ignorují a neřeší.

Časopis Respekt dokonce v roce 2024 publikoval rozsáhlý článek, ve kterém popsal příběhy vzdělaných lidí z běžné střední střídy, jak ze svých výdělků sotva dokážou pokrývat náklady na bydlení. „Nějak vycházíme, ale životní úroveň šla za poslední dva tři roky dolů. Najednou vidíme, jak je ten náš způsob života vratký. Co uspoříme, to zase utratíme. Na peníze vlastně myslíme pořád, a i když se v práci nezastavíme, tak to je najednou málo,“ říká v rozhovoru Markéta Kunešová, která pracuje jako projektová manažerka v Národní galerii a s manželem vychovává dceru. Dále je zmíněn třeba příběh mladého učitele, kterému plat nestačil ani na pronájem a musel se odstěhovat do spolubydlení.

Začarovaný kruh

Právě osobní příběhy lidí zhmotňují a vykreslují nezáživné a anonymní statistiky nebo čísla. Dostáváme se do situace, kdy se pro mladou generaci stává bydlení prakticky nedostupné. Na rozdíl od generace našich rodičů, kteří měli často možnost velmi výhodně privatizovat původní státní byty, na jejich potomky a brzy také vnoučata nic podobného nečeká.

Místo toho se dostávají do nekonečné pasti rostoucích cen nemovitostí. Ať totiž budou šetřit jako zběsilí, na rychle rostoucí ceny bytů to stejně nestačí. Než našetří potřebnou hotovost, aby pokryli desetinu nemovitosti a měli nárok na hypotéku, ceny se opět skokově zvýší, a tak se ocitají v začarovaném kruhu. Pokud jim finančně nepomůže rodina nebo nezdědí byt, je to často neřešitelná situace, která přináší jen frustraci.

Analýz, proč tomu tak je, můžeme všude najít mnoho. Je ale úplně jedno, jestli za to může pomalé schvalování nových staveb, spekulativní skupování bytů na investice (které navíc často zůstávají prázdné), málo bytů v obecním vlastnictví nebo chybějící zákon o sociálním bydlení. Realita je zkrátka tristní a vysvětlení původu nepříznivého stavu skutečným lidem nepomůže. A nepomohou jim ani opakované sliby politiků o tom, jak bydlení konečně vyřeší. Nevyřešila ho minulá vláda, současná vláda a není důvod si myslet, že ta příští něco změní.

Odklad na neurčito

V těchto nepříznivých reáliích může málokoho překvapit, že část lidí z mladé generace myšlenky na získání vlastního bydlení, usazení se nebo založení rodiny odkládá na neurčito. Ve světle současné nejistoty geopolitického a ekonomického vývoje nebo hrozící eskalace vojenského konfliktu v Evropě je někdy méně frustrující se uchýlit k utrácení za prožitky.

S vědomím, že na hypotéku pravděpodobně nikdy nedosáhnu, mi nikdo nemůže vyčítat, že si za vydělané peníze raději odjedu na delší dovolenou na Bali, do Thajska nebo jiné exotické destinace. Nebo že si koupím pistáciové latte ve Starbucks za 150 korun a vejce Benedikt ve vyhlášené kavárně za 300 korun. Přinejmenším v tomto okamžiku mi to někdy připadá jako smysluplnější investice, než abych šetřil peníze na bydlení, které pro mě možná navždy zůstane nedosažitelné, a bezmocně sledoval, jak mi úspory požírá inflace.

Možná se nakonec něco opravdu změní, situace se uklidní a já se třeba někdy během pár let k vlastnímu bytu klidně dopracuji. Nečekám ale, že by se tím situace vyřešila. Mám kolem sebe mladé páry, kterým se sice na hypotéku podařilo dosáhnout a mají vlastní byt, ale o to větší nejistotu nyní prožívají. Inflace, vysoké úrokové sazby a nejistota práce v době automatizace a umělé inteligence vytváří nepříjemný koktejl finančního tlaku a stresu. Na jednu stranu mají vlastní byt, ale když zaplatí hypotéku a další výdaje za bydlení, tak si ten výlet na Bali nebo návštěvu vyhlášené kavárny nedopřejí. A někteří jsou i rádi, že poplatí základní výdaje. Takže se nabízí i otázka, kdo z nás je tom hůře.

Zdroje: Novinky.cz, Česká televize, Seznam Zprávy, Respekt