Udělali jsme mlíčku „pápá“. Jak přestat kojit, aby netrpěla matka

Kojení je velké téma pro mnohé matky. Ale i pro nematky, co jsem v průběhu svého mateřství zjistila. Co ženská, to názor. Ten nejlepší, samozřejmě. Někdo říká, že kojit by se mělo minimálně rok, někdo půl, že pak už mlíko nemá dostatek potřebných živin. Čert, aby se v tom vyznal. Já se rozhodla přestat kojit před dovršením roku a půl, a to z jednoho prostého důvodu – cestování.

Tak a teď předpokládám, že mě sežerete za živa, jaký jsem sobec. Že si chci cestovat a nedávat dítěti mateřskou lásku v podobě toho nejintimnějšího spojení, čímž je prso. Ale ono to prostě tak nějak vyplynulo samo.

Můj manžel Honzík se mě ptal už někdy na podzim, jak dlouho hodlám kojit. Že asi tak ten rok stačí, ne? Neuměla jsem na to vlastně odpovědět ani jemu. Říkala jsem, že dokud bude chtít, budu jí prso dávat. Jenže hned v lednu jsem narazila na menší problém. Přijela mi kamarádka z Kanady a měly jsme naplánovaný wellness víkend jenom spolu. Matylda a Honza si opět beze mě vyjeli za babičkama na Moravu.

Zapomenutá odsávačka

Zapomněla jsem si přibalit odsávačku, ale říkala jsem si, že dvě noci to snad bude v cajku. To jsem se sakra spletla. Prsa se mi nalila ještě první noc tak strašně, že jsem málem zdechla bolestí. Po masáži pode mnou zůstaly dvě mega velký mléčný skvrny. Snažila jsem se ve sprše nahřívat a odstříkávat ručně ty obrovsky nalitý cecky. Bolelo to.

Jakmile jsem dorazila domů, nastartovala jsem odsávačku, aby se mi aspoň trošku ulevilo. Když dorazilo dítě, tak jsem ji okamžitě přikládala k výstřihu, aby mi ulevila ona.

Vůbec jsem nechápala, jak se vlastně tohle ukončování kojení dělá. Všechny zkušenější matky mi říkaly, že to prostě tak nějak přešlo samo a žádný problém s tím neměly.

Kojila jsem tedy vesele dál. Už dávno jenom jako uspávací rituál večer, v noci a v poledne. Jinak jedla už úplně všechno, co my. Nejradši párky a někdy na jaře ochutnala pizzu a bylo vymalováno.

Co k mé radosti odmítala, bylo sladké. A cokoliv, co připomínalo mléko. Takže i sunar. I obyčejné mléko. Jímala mě hrůza, jestli bude mít dostatek vápníku, protože jogurtům a sýrům taky moc nedala. Radši šunku. Tak jsem si i říkala, že mi vlastně nic jiného než kojit nezbývá.

Romantika na entou

O Velikonocích jsme s Honzíkem vyrazili na dvě noci do Grandhotelu Pupp, oslavit výročí svatby. Opět jsem udělala tu chybu a zapomněla odsávačku. Vzpomněla jsem si na ni ve chvíli, kdy nás zdravila cedule Karlovy Vary. To už mě jímala hrůza, protože jsem si byla vědoma, že to bude bolet. V zoufalosti jsem se po hotelu rozhlížela po nějakých miminech, že bych se jejich matkám nabídla jako kojná.

V dubnu jsem odletěla společně s mou mámou a ségrou do Paříže, kam jsme vzaly babičku. Byl to její celoživotní sen – vidět Eiffelovu věž. Odsávačku jsem s sebou tehdy konečně zabalila. Díky bohu, jinak by to bylo samozřejmě peklo. Ale k mému údivu jsem potíže měla pouze první den. Jakmile jsem večer odsála, asi litr mléka, další den už to tak strašné nebylo. Hlavou mi běžely myšlenky: tak to je ono, teď se mi přestane mléko tvořit a máme hotovo.

No jo, jenže to by moje milovaná holčička nesměla být taková závislačka. Ale divit se jí nemůžu, že. Přiletěla jsem v neděli pozdě večer, už spinkala. Když jsme ulehli i my s Honzíkem, tak jako by cítila, že už jsem tam taky, otevřela oči, postavila se v postýlce a do tmy hulákala: „Mňami mňami?“ Jakmile jsem jí začala strkat lahvičku namísto prsů, řev.

Tak nic no. Co nadělám. Matylda si u prsou lebedila, vydávala spokojené zvuky, prsa láskyplně hladila a držela si je. Romantika na entou. Neměla jsem ani to srdce jí je brát.

Ve snech mě ale strašily ty příběhy matek, které kojily už třeba čtyřleté děti. To mi přišlo už moc. To už má dítě dávno všechny zuby, mluví a je to prostě divný. Na druhou stranu mě rozčilovaly kecy těch přechytračelých jiných matek i nematek, že půl roku stačí, že pak je to už i nechutný. Ano, i tohle jsem slyšela. Samozřejmě od bezdětných žen.

Lepší příležitost nebude

Co čert nechtěl, někdy v březnu mi bylo oznámeno, že na konci května pojedeme s Honzíkem na pracovní cestu do Maroka. Na osm dní. Jak jsem po psychické stránce zvládla tak dlouhé odloučení, si povíme jindy, ale tohle pro mě už byl jasný signál, že prsíčkům a jejich mlíčku uděláme pápá. Lepší příležitost už nebude.

Začala jsem googlovat, jak přestat kojit. Všechny články byly poučné. Ale pro dítě, ne pro matku. Všude se psalo, jak to mám dělat hlavně pomalu, aby to vyhovovalo dítěti. Nikde jsem se nedočetla, jak to mám udělat tak, aby to vyhovovalo mně a netrpěla jsem já. Až někde jsem se dočetla kromě babských rad, že existují léky na předpis na zastavení laktace. Hurá.

Volala jsem hned svému gynekologovi. Ten mi léky předepsal i s instrukcemi: „Prsa si stahujte, mějte opravdu pevnou podprsenku, a hlavně žádná odsávačka. Prostě to vydržte. A opovažte se po návratu dítě nechat přisát, celý by to bylo pak zbytečný.“

Jasný, chápu. Do Afriky jsem tedy letěla vybavena sportovní podprdou a těma práškama. Neříkám, že to byla brnkačka. Prsa jsem nalitý měla, po večerech jsem si ve sprše maličko pomohla masáží, ale jinak jsem to zvládla, myslím, na jedničku.

Bála jsem se, co tomu bude říkat můj malý velký koblížek. Babička Peťka, která celou tu dobu hlídala, říkala, jak všechno hezky a hodně papala. Vždycky, když byla s někým jiným než se mnou, snědla všechno, co jí bylo položeno na talíř či přímo do pusy a ve velkých porcích. Jenom mě s jídlem tak trošku zlobila.

Samozřejmě, že jakmile mě viděla, tak po grandiózním vítání se snažila dostat se pod tričko. Dlouze jsem se na ni zahleděla a řekla jsem: „Matynko, mlíčko tam už není. Už není. Udělej pápá mlíčko a dej si rohlíček.“ Nevěřícně na mě koukala. Ručičkama rozhazovala do stran se slovy: „Ne? Neee? Mňami mňami nee?“ Hladila je a očima se snažila mě spiklenecky přesvědčit, že se mýlím. Pak si dala nabízené jídlo.

Tohle zkoušela ještě nějakou dobu, asi čtrnáct dní. Ale obešlo se to bez pláče nebo vzteku. Informaci přijala tak, jak je, jen prostě zkoušela, jestli si to nerozmyslím.

Jak Matyldu přimět ke spánku

Začalo mě spíš trápit, čím ji tedy udyndám ke spánku. Babička s tím samozřejmě neměla žádný problém. Té stačila knížka nebo písnička, ale mně ne. Maminku přece musím pořádně pozlobit, než zavřu očička…

Občas jsme jí dávali už kdysi takové mlíčko s kaší a s kakaovou příchutí. To si vypila a ráda. Jenže jedna tahle dvoudecka stojí poměrně dost peněz, to by nás do měsíce taky mohlo zruinovat, vzhledem k tomu, že se budí třeba i třikrát za noc a dožaduje se něčeho k pití a voda ani čajík to není. Aby bylo jasno – babičce spí celou noc. Mně ne.

Riskla jsem to a udělala normální kakao. Bingo. Vypila to. Zázrak. Něco z mlíka. Od té doby namísto prsa dáváme kakao. Obyčejné mléko s grankem.

Akorát mě trápila otázka, jestli po tom nepřibere nebo se jí nezkazí zuby. Přece jenom je to kakao. Vlastně čokoláda. Zuby sice řádně čistím, ale… Pořád mě hlodalo to ALE. Přece jenom denně vypije třeba čtyři lahvičky. To je skoro litr mléka.

Začala jsem kakao dost šidit, do dvou deci mléka jsem dala tak maličkou lžičku kakaa, že to kakao nepřipomíná ani z rychlíku. Když připravuje lahvičky Honzík, je to lepší, ten jí dopřává. Já ne. Já se pořád bojím. O její váhu i zuby.

Ale bez kakaa už to nejde. Těší se na něj a uměla ho velmi dobře brzy i vyslovit.

Netradiční mazlení

Někdy před létem se ale stala zvláštní věc. Přestože už dávno nezkouší vyndat si prsa a přesvědčovat mě o tom, že v nich je její mlíčko, jednou ráno na Moravě mi vykouklo prso z pod noční košilky a Matyldě se rozsvítila očička. Začala se s prsem mazlit. Ale doslova. Nenechala si ho vzít. Hladila ho, říkala „malá, malá“ a pusinkovala ho. Lehala si na něj hlavičkou. Od té doby tohle netradiční mazleníčko vyžaduje tak jednou za dva až tři dny. Někdy i vícekrát za den.

Kamarádka se mi smála, když to viděla, že se přece není čemu divit, když z nich tak dlouho pila. Já si říkám, že to asi úplně ok není, ale nechávám ji. Věřím, že tohle dělat věčně nebude. Je to prsní období, jak mu soukromě říkám.

Tak to byly moje trable s odstavením dcery od prsou. Prožily jsme si svoje. Co vy? Nějaké zaručené typy nebo jste bojovaly podobně?

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Nyní napsala knihu Pozdě, ale přece o prvním roce s Matyldou, její vydání můžete podpořit a knihu si zakoupit v projektu na HitHitu.

Foto: Se souhlasem Kristýny Daňkové