Učím se a stále nevím vše. Měla bych se za to stydět?
Sdílela jsem svou zkušenost s fialkami a pod článkem se objevil podivný komentář. Měla bych vědět vše a za neznalost se stydět? Nemyslím si.
Od doby covidu mě začalo více bavit pěstování pokojových rostlin i těch venkovních na balkóně, a také focení a pozorování květin v parcích a volné přírodě. Ještě více jim věnuju pozornost od založení mého papírnictví, kde rostliny kreslím a prohlížím si je při tom do detailu a zjišťuju si o nich poznatky. Rostliny se staly mým koníčkem, ráda se o nich učím nové věci, objevuju nové druhy a experimentuju s pěstováním, a ráda se o vše dělím na svém blogu.
Nedávno jsem sdílela svou zkušenost s vůní fialek. Těmhle drobným rostlinkám jsem začala věnovat více pozornosti až letos a s pomocí aplikace na rozlišování rostlin PlantNet jsem si určila jejich název. Pod článkem se objevil podivný komentář.
„Jak vůbec může psát o kytkách někdo, kdo si musí fialku najít v aplikaci a ani se za to nestydí?“
Jako obvykle mě překvapilo, že i na tak podle mého názoru hezké téma někdo dokáže vymyslet urážlivý komentář, ale tentokrát mě udivilo i samotné sdělení.
Takže když jsem zatím neznala tuhle konkrétní rostlinu, nemám právo psát o květinách vůbec? A kdy o nich budu moct psát, až budu znát 500 druhů rostlin? Nebo 1000? A jen kvetoucí, nebo i nekvetoucí? A musím je znát i latinsky, aby byl pán spokojen a dal mi svolení o rostlinách psát? Tenhle způsob uvažování mi připadá dost podivný.
Podobný přístup vnímám kolem sebe hodně, nejvíce u starších lidí, u mladších méně. A nemám pocit, že by někomu dobře sloužil.
Je to přístup: Když něco nevíš, přemýšlej nad tím, jestli společnost nemá pocit, že tuhle konkrétní věc bys vědět měla, a v očích okolních lidí nebudeš trapná a neschopná, když přiznáš svoji nevědomost. Radši se snaž to před ostatními skrýt.
Bohužel každá skupina lidí má svou vlastní sadu „nutných“ znalostí, takže tomu nelze plošně vyhovět – elektrotechnici třeba za tuto základní znalost považují Ohmův zákon, pekaři postup kynutí chleba, účetní vzorec na výpočet daně, houbaři druhy jedlých hub.
Navíc se znalosti ve vědě, společnosti a řadě odvětvích stále mění a rozvíjí, zdrojů ke konzumaci je hodně a žádní dva lidé nemají totožnou sadu informací. Všichni máme společné plus minus jen vzdělání ze základní školy, a ruku na srdce, kdo si z něj pamatuje vše?
A také s tím související negativní vztah ke sdílení: Sdílet svoji cestu učení je nepřípustné, protože by ses za ni měla stydět. Každý se přece máme už narodit se všemi znalostmi, a kdo to tak nemá, je vadný, nedokonalý, nedostatečně dobrý, trapný.
Takže všechny lidské bytosti, protože proces učení nelze přeskočit.
Z tohohle přístupu mi vychází tři závěry:
- Lidi kolem mě řídí můj život, protože jako první se mám ptát, co bych měla a co si o mně pomyslí, a než se budu do čehokoliv pouštět, musím počkat, až budu v jejich očích dost dobrá a moji činnost mi posvětí. Svůj vlastní úsudek a záměry mám ignorovat.
- Je lepší se neučit vůbec nic, abych náhodou nenarazila na něco, co ještě neznám a neovládám (což se samozřejmě stane), a o své cestě za poznáním bych rozhodně neměla mluvit, protože jakákoliv neznalost je trapná.
- Žít v pokrytectví je ta správná cesta.
Děkuji, ale takhle žít nechci.
Tento přístup v nás dusí zvědavost, radost z učení a touhu dozvědět se víc, proces vzdělávání se opřádá pocitem strachu, studu a neschopnosti. A taky osamělosti, když nemůžeme přiznat, že něco nevíme nebo neovládáme, zůstáváme na to sami. Kdyby se ho držel Albert Einstein, žádná teorie relativity by nevznikla.
Raději volím tuhle cestu:
- Neustále se učím něco nového a jsem smířená s tím, že nikdy nebudu vědět vše, a je to tak v pořádku, protože není v silách žádného člověka znát vše.
- Učení se nových věcí je pro mě velká radost, protože se učím svobodně a s lehkostí.
- Když něco nevím, tak se nesnažím to všemožně skrýt, ale naopak se zeptám, ať už lektora, aplikace, nebo knihy. Díky tomu se posouvám a učím rychleji a nemusím dělat ty samé chyby stále dokola.
Mrzí mě urážlivé komentáře nejen od cizích lidí, ale učit se nové věci kvůli nim nepřestanu. Protože já mám ve svých rukách zodpovědnost za svůj život, a s každou novou znalostí je svobodnější a bohatší.