Nepotřebné miliony poslané na charitu nejsou skutečná dobročinnost

Bohatstvím oplývající osoby, které posílají ohromné částky na dobročinné účely, není dobré považovat za dobrodince. V jejich stínu totiž zaniká skutečná dobročinnost lidí, kteří mají sami málo.

Co je skutečná a upřímná dobročinnost? Nad touto otázkou se v posledních dnech nepochybně zamýšlelo mnoho lidí. Velkou pozornost totiž vzbudila sbírka na nemocného Martínka, do které se zapojilo více než 300 tisíc lidí. Dokázali shromáždit neuvěřitelných 150 milionů korun, které budou použity na jeho léčbu.

Unikátní bylo, že tuto ohromnou částku daly dohromady zejména menší dary v řádech stokorun nebo tisícikorun, nejvyšší dar činil 200 tisíc korun. Přispívali tedy hlavně běžní lidé, jejichž rozpočty neoplývají milionovými částkami. A v tomto ohledu se nepochybně jednalo o upřímnou dobročinnost.

Shodou okolností jsem právě v této době četl zajímavý rozhovor s Jakubem Čandou, což je manažer a spoluakcionář velké investiční společnosti CVC Capital Partners. Jde o člověka, který má pod správou více 130 miliard dolarů, tedy více než tři biliony korun, a sám také díky své práci disponuje velkým osobním majetkem.

Zajímavý pohled finančníka

V osobně laděné části rozhovoru, který vyšel v zářijovém vydání časopisu Forbes, Čanda hovořil například o hodnotě peněz, a právě tam zazněla i zajímavá úvaha právě o dobročinnosti. Na rozdíl od jiných milionářů a miliardářů, kteří posílají ohromné peníze na charitativní nebo sociální projekty, on sám takovou pomoc nevnímá jako dobročinnost.

„Je zajímavé, když někdo s obrovským majetkem dá deset nebo sto milionů korun na charitu, tak je oslavovaný. Chápu, že je třeba ukazovat dobré příklady, ale takový člověk se v 99 procentech případů nevzdává ničeho, co by potřeboval. Kdo se naopak něčeho vzdává a před kým je namístě smeknout, je třeba rodina s příjmem třicet až čtyřicet tisíc korun, která pošle 300 korun na Centrum Paraple každý měsíc. To je podle mě opravdová a upřímná dobročinnost,“ řekl Jakub Čanda v zářijovém vydání časopisu Forbes.

Své vydělané peníze on sám nevnímá úplně jako vlastní a má k nim velkou pokoru. „Přebytek nad jistou úroveň člověk nepotřebuje a zároveň se k němu dostal i díky štěstí a díky společnosti, do které se narodil. Neberu ho tím pádem paradoxně za svůj,“ vysvětlil finančník s tím, že i když tyto peníze v budoucnu pošle na dobročinné účely, on sám to jako dobročinnost vnímat nebude.

V kontextu jeho slov se ukazuje skutečná podstata a síla charitativní sbírky na nemocného Martínka. Pokud by totiž 150 milionů korun zaplatil nějaký nadační fond, za kterým stojí někdo velmi bohatý, nešlo by možná o skutečnou dobročinnost, ale spíše účetní položku. Obdivuhodnou položku, to nepochybně, protože podobné nadační fondy opravdu dokážou pomáhat a jsou potřeba.

Ale hromadná sbírka, do které se zapojily stovky tisíc lidí, kteří mnohdy sami řeší finanční nejistotu, představují skutečnou a upřímnou dobročinnost. V tomto jsou Češi velmi obdivuhodní.

Foto: Adobe Stock