„To bude dobré“ a „jiní lidé jsou na tom hůř“. Proč mi tyhle věty pomáhají

Na sociálních sítích v mé bublině se strhla vlna svěřování, jak se kdo cítí špatně a co mu v dnešní covid-době chybí. Psychologové vyzývají, ať nepotlačujeme své negativní emoce. A neříkáme, že to bude dobré. Já to vidím trochu jinak.

Nedávno jsem četla také příspěvek od jedné české autorky, kde vyprávěla, že si se svými blízkými říkali, nemáme si na co stěžovat, když jiní lidé se mají hůř, takové srovnávání s „dětmi v Africe“. A nebylo jim lépe. A pak podobné věty přestali říkat a raději se svěřovali, co vše jim chybí a jak se cítí smutně. A teprve potom se jim ulevilo. Protože nemůžeme pomáhat druhým, když nám samotným není dobře. Příspěvek je skvěle napsaný a dává smysl. Chápu sdělení.

Ale já tyhle věty naopak říkám, protože mi pomáhají.

„To bude dobré“ a „jiní lidé jsou na tom hůř“. Já tyhle věty naopak říkám, protože mi pomáhají.

Pomáhají mi rozvíjet pocit vděčnosti za to, co mám. A že toho není málo. Pomáhají mi sytit pocit naděje, že bude lépe, protože každé těžké období má svůj začátek, ale i konec. Protože i v těžkém období se dají najít dobré věci, maličkosti, hezké příběhy a vztahy. Jen je dřina je hledat.

Pomáhají mi směřovat mojí pozornost na to dobré. Protože nemůžu ovlivnit, co se děje tam venku, ale můžu ovlivnit, co se děje v mojí hlavě. A pokud budu upírat pozornost na to, co je špatně a co mi chybí, negativní myšlenky se rozlezou v mojí mysli jako mor. A fest se tam usídlí a spustí řetězec negativních emocí.

S mojí povahou mám sklony k dělání si starostí. Proto se naopak snažím směřovat svoji pozornost tam, kde to plodí dobré myšlenky a emoce. Které pak vedou ke kreativitě, aktivitě, odpočinku a následně schopnosti pomoct ostatním. Protože vím, že když zapadnu do díry sebelítosti a bolestínství, tak se z ní těžko budu hrabat ven.

Snažit se dál

Jsou chvíle nebo celé dny, kdy mi nic z toho nejde. Kdy mě svírají obavy o zdraví, moje blízké, peníze, budoucnost, doléhá na mě izolace a monotónnost dnů, a je sakra těžké vidět hezké věci. A věřit, že bude lépe. Ale i malá snaha se počítá, i kdyby to mělo být jen 5 hezkých minut denně. Mám zodpovědnost za svoje zdraví, i to duševní. Do velké míry mám na výběr, co budu se svou hlavou dělat. A já volím pohled „bude to dobré“ , už teď hodně dobrých věcí je. A spousta lidí se má opravdu hůř, mám být za co vděčná. A ještě jedna fajn věta mi pomáhá – vždycky může být hůř.

Často teď také čtu, že nemůžeme pomáhat druhým, když sami nejsme OK. S tím také úplně nesouhlasím. Naopak se mi stává, že když mi není úplně dobře, ale síly ještě mám, tak pomoc druhým pro mě funguje jako terapie, nakopnutí, nabití a zlepšovač nálady.

Jak to máte vy?

Foto: Pixabay