Zdeněk Voharčík: Na vztahy nám chybí manuál. Jsou jako auto, ve kterém jezdíme, ale nemáme na něj řidičák

„Lidé jedou ve zvláštním módu. S někým se seznámí a mají pocit, že to půjde samo, protože se mají rádi a všechno zvládnou. Ale nikdo z těch lidí na to nemá manuál. Všichni se řítíme obrovskou rychlostí, jako v autě, ale neumíme zařadit správný pedál nebo správnou rychlost,“ říká v rozhovoru pro Antilopu kouč Zdeněk Voharčík.

„Myslím si, že to je důvod, proč se tolik vztahů rozpadá. Lidé si v podstatě nerozumí. Dnešní vztahy nejsou moc o tom, že by se lidé podrželi. Je divná doba. Máme to tak nastavené, že chceme vše hned, a když to nemáme, tak si vybíráme další alternativu,“ vysvětluje Zdeněk Voharčík.

Již několik let při své práci kouče nahlíží do života lidí s nejrůznějšími potížemi a díky tomu si potvrdil, že vztahy jsou oblastí života, která nejvýznamněji ovlivňuje všechno ostatní. A také lidi nejvíce trápí. Proč jsou dnešní vztahy nemocné a snadno se rozpadají? Co je to vlastně láska? Jak vypadá koučink v páru a v jakých případech by nám mohl pomoci? O tom jsme si se Zdeňkem povídali v rozhovoru pro Antilopu.

Myslíte si, že je pro nás v dnešní době snadné vztah opustit, pokud nám něco malinkého nesedí?

Ano. Třeba dodržování manželského slibu „v dobrém i ve zlém“ se dnes už moc nevidí, jsou to věci, o kterých by se mělo mluvit globálně. Mám pocit, že se to vůbec neděje a život je postavený hlavně na tom „užívat si ho“. Jenže ono i to ostatní je normální – dělat vztah, být s někým, provádět každodenní věci. Chováme se, jako kdyby život měl být pouze „zážitkový“. Očekáváme, že pořád musí být něco úžasného, aby byl život životem.

Třeba dodržování manželského slibu „v dobrém i ve zlém“ se dnes už moc nevidí, jsou to věci, o kterých by se mělo mluvit globálně. Mám pocit, že se to vůbec neděje a život je postavený hlavně na tom „užívat si ho“. Jenže ono i to ostatní je normální – dělat vztah, být s někým, provádět každodenní věci.

Nedávno jsem poslouchal přednášku jednoho našeho předního psychiatra. Vyprávěl o studii, kterou dělali v Anglii. Ptali se Angličanů, kolik z nich by zůstalo s duševně nemocným partnerem a poté stejnou otázku položili Čechům. V Anglii by zůstalo sedm partnerů z deseti, v Čechách pouze jeden.

Když nás vztah přestane bavit, nemáme tendenci ho zlepšovat. Chybí nám hluboká láska. Proto se dnes vztahy rozpadají?

Myslím si, že lidé obecně neví, čím má láska vlastně být. Jak to má vlastně vypadat. Mají pouze nějakou představu. Často se setkávám s klienty, kteří svůj vztah jen žijí, ale když se s nimi bavím a říkám jim – pro mě fundamentální věci, co v tom vztahu dělat – tak mám pocit, že ti lidé na mě koukají a nerozumí. Říkají: „bavit se o emocích, bavit se o problémech, to vůbec neznáme“.

Mám pocit, že se vztahy je to, jako kdybychom řídili auta, ale neměli na ně autoškolu. Potom i drobné škrábnutí začne vyvolávat v lidech paniku, najednou prostě nechtějí to auto dávat do opravny. Takže ho raději nechají někde na silnici a vezmou si jiné.

V časopisech, v knihách, všude najedeme spousty návodů, jak mít lepší vztah. Proč tyto rady nefungují?

Emoce, které prožíváme v partnerských situacích, jsou otázkou podvědomí. Pokud chodíte na různé přednášky, koukáte na webináře, čtete knížky, tak je to fajn. Mozek si to na té vědomé úrovni přečte a člověk si řekne: „to je dobré, to bych mohl aplikovat ve svém vztahu“. Jenže to, že na vědomé úrovni to víte, je otázka logiky a rozumu. Ale ne emocí.

Emoce, které prožíváme v partnerských situacích, jsou otázkou podvědomí. Pokud chodíte na různé přednášky, koukáte na webináře, čtete knížky, tak je to fajn. Mozek si to na té vědomé úrovni přečte a člověk si řekne: „to je dobré, to bych mohl aplikovat ve svém vztahu“. Jenže to, že na vědomé úrovni to víte, je otázka logiky a rozumu. Ale ne emocí.

To znamená, že ve chvíli, kdy budeme s partnerem ve stejné situaci, která je popsána v té knize, ale dotkneme se navzájem tzv. emočního ublížení v sobě, stačí jedno slovo nebo tón hlasu a nám to něco nepříjemného připomíná v podvědomí, třeba jak se chovali naši rodiče nebo partneři k nám, přepneme se z logiky na emoci a člověk se v podstatě začne chovat podle jakýchsi nastavení, programu. Každý tomu říká jinak. A veškeré vědění na úrovni logiky jde stranou.

Ano, když emoce opadnou, a partneři začnou ty věci řešit, tak si to samozřejmě dokáží logicky říct. Ale často se stává, že pokud ta situace přijde znova, nastane stejný problém. Není to otázka logiky, ale otázka podvědomí, kdy se nám v mozku už od prenatálu vytváří určité vzorce chování.

Pokud partner dělá něco, co nám dělala maminka nebo tatínek, a bylo nám to nepříjemné, tak to v nás potom samozřejmě okamžitě vyvolá reakci, která je nám nepříjemná a nějak se chováme. Na vědomé úrovni své chování v emocích vlastně nemůžeme vůbec ovlivnit.

Co tedy s tím?

První věcí je boj sama se sebou. To znamená, že si něco přečtu, něco chci aplikovat, ale ono mi to stejně nejde, protože to nemám zpracované a s partnerem se prostě nepohodneme.

Druhou je odpověď na otázku, proč jsou partnerské vztahy tak těžké a nefungují příručky. Protože manuálů je hodně, ale opravdu málo je konkrétních – jak to fakticky dělat. Vezměme si třeba klasickou komunikaci. Dozvíte se, že máte komunikovat. Ale už vám neřeknou, jak máte komunikovat. Jednou za týden? Každý den? O čem komunikovat? Jak si lidé mají myšlenky předávat? Jak to mají udělat, aby se ten druhý neurazil? To téměř nikde není.

Třetí věcí je, že jsme ve vztahu dva. To znamená, že můžu mít snahu jako blázen, můžu číst knížky, můžu se i zlepšit, můžu chodit na koučink, můžu na sobě pracovat. Ale když je můj protějšek takzvané velké dítě, které vše odmítá a měnit se nechce, tak ten vztah vlastně nejde zlepšit.

Lidé si neuvědomují, že mají vůči sobě zodpovědnost. Partnerství je, jak často říkám, „making love“ – dělání lásky, dělání vztahu. Pokud mají lidé problémy, měli by je opravdu řešit společně.

Lidé si neuvědomují, že mají vůči sobě zodpovědnost. Partnerství je, jak často říkám, „making love“ – dělání lásky, dělání vztahu. Pokud mají lidé problémy, měli by je opravdu řešit společně. Ať už si najdou nějakou párovou terapii, nebo chodili individuálně na koučink. Každý vztah by tím měl projít a dokonce si myslím, že je to jako taková hygiena. Protože jsou věci, které člověk před druhým nechce otevřít, třeba by ho tím urazil nebo by se ho to dotklo.

Kteří lidé chodí na koučink?

Na koučink nechodí lidé, kteří mají malý problém. Jsou to lidé, kteří léta chtěli něco řešit, nešlo jim to, a potom se z toho stal velký problém. Líbilo by se mi, kdyby šlo udělat nějakou, řekl bych, osvětu. Neuvědomujeme si, že jen vyděláváme peníze, máme svoje auta, baráky, ale vztahově se chováme jako děti.

Jak se říká „jestli chceš změnit partnera, tak změň sebe“. Klienti přichází a říkají: „on je nevěrný, on mi nerozumí, on mě podvádí, on je takový makový“. A já jim vždycky říkám: „ale je to o vás, vy si ty lidi vytváříte svým způsobem myšlení atd.“. Lidé se víceméně zrcadlí. Partneři mají hodně společného, častokrát je to o tom, že mi na partnerovi něco vadí, ale vlastně to dělám já jemu. Pak se nemůžu divit, že on to dělá pak mě.

Takhle postupujete, když přijde klient? Tímto způsobem s ním komunikujete o jeho problému?

Určitě. Hodně se bavíme o tom, co ti lidé pociťují. Jaké situace řeší. Co konkrétně je naštvalo. Co konkrétně je potěšilo. Jaká je schopnost protějšku komunikovat. Jestli jejich koučink podporuje nebo neguje. Bavíme se o těchto věcech. Ale principiálně řešíme toho klienta, neřešíme partnera. Partner je samozřejmě důležitý, ale nejdůležitější je to, co prožívá klient, jaké má pocity. A je jedno jestli je to subjektivní nebo objektivní, tohle my neřešíme.

Co pro vás znamená láska?

Pro mě je láska asi největší téma mého života. Celý život jsem ji hledal. A pořád jsem ji nenacházel. Stále jsem měl pocit, že nejsem dost dobrý, že mě pořád ženy opouštěly z nějakých důvodů. Ono to má samozřejmě více poloh. Pro mě je na prvním místě láska partnerská, potom láska ke svým nejbližším. Jak se ale říká, když chci, aby mě někdo miloval, musím milovat sebe. To se pořád učím, je to proces.

A pokud jde o partnerskou lásku, co je pro vás nejdůležitější?

Ve vztahu k partnerovi je nejdůležitější, aby mě ten člověk chápal a měl rád takového, jaký jsem. To neznamená, že bychom se vzájemně partnersky neovlivňovali. Celý život jsem měl pocit, že jsem byl nepochopený, protože jsem byl jiný a myslím si, že mám hodně i ženského elementu, empatie, intuice. Takové věci, které chlapi nemívají. Vždycky jsem si připadal jiný, vždycky jsem byl takový rebel.

Myslím si tedy, že je to pochopení. Takové to, že se podíváte na druhého a víte, že vás miluje. Ale ne že to říká, ale že to cítíte, že vám to dokazuje v tom smyslu, že se ti partneři hezky doplňují.

Myslím si tedy, že je to pochopení. Takové to, že se podíváte na druhého a víte, že vás miluje. Ale ne že to říká, ale že to cítíte, že vám to dokazuje v tom smyslu, že se ti partneři hezky doplňují. Jsou to vlastně takové drobné věci, ne žádné dárky, ale takové maličkosti, kdy cítíte, že vás má partner rád. A že vás vnímá a chápe.

Zdeněk Voharčík je koučem a mentorem osobního rozvoje. Život s bipolární afektivní poruchou ho po letech dovedl až do psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde se odrazil ode dna a začal znovu. Nejdříve se léčil a pomáhal sobě, později začal pomáhat druhým a stal se koučem.

Foto: se souhlasem Zdeňka Voharčíka