Láska napříč kontinenty. Jak jsem letěla 5 tisíc mil na nejlepší rande mého života

Tak dlouho jsem o tom mluvila, až se sen stal skutečností. Zabalila jsem si saky paky, na konci června jsem se rozloučila se svou domovinou a vydala se poznat zemi za oceánem. Tenhle příběh ale není letním cestopisem z mé cesty do Ameriky – a už vůbec není jen o mně…

Po tři červencové týdny se mým domovem stalo Colorado ve Spojených Státech Amerických. Abych byla upřímná, tato cesta nebyla běžnou letní dovolenou, jak se na první pohled může zdát. Moji nejbližší byli totiž vyděšení k smrti. Rodiče předpokládali, že hned po příletu mě někdo znásilní, budu nezvěstná až do chvíle, než mě někdo najde ležet ve škarpě poblíž anonymní silnice anebo prožiju dlouhou kariéru v amerických nevěstincích (příklad toho, jak moc mi věřila má vlastní rodina).

Dlouho jsem přemýšlela, jak tento příběh začít. Pro začátek je vhodné se představit. Jmenuji se Veronika a je mi 24 let. Vždy jsme snila o cestách okolo světa, poznávání nových úžasných lidí a sbírání nezapomenutelných vzpomínek.

Letošní rok nezačal úplně nejlépe. Měla jsem zlomené srdce a byla jsem uvízlá v ne zrovna slibné práci.

Letošní rok nezačal úplně nejlépe. Měla jsem zlomené srdce a byla jsem uvízlá v ne zrovna slibné práci. Cítila jsem se chycená v nekonečné pasti, v černé díře bez sebemenšího paprsku světla. Všechno se ale změnilo od té doby, co jsem poznala jednoho člověka.

Bryan Davis byl ohromně milý, zábavný a něžný a od prvního okamžiku jsem pro něj měla slabost. Navštívil Prahu na přelomu dubna a března a i potom, co se vrátil do rodného Denveru v Coloradu, jsme překvapivě zůstali v kontaktu. Doslova každý den jsme si psali, volali nebo používali alespoň videochat. Tři měsíce po návštěvě Prahy se mě Bryan zeptal, jestli nechci přijet za ním. Amerika, nádherné Colorado a Bryan – nešlo říct ne. Začali jsme plánovat naše velké dobrodružství. 28. června jsem opustila rodnou zemi a letěla za oceán.

Pravděpodobně se ptáte, kde je problém. Proč byla moje rodina a dokonce i blízcí přátelé téměř před infarktem, když jsem odlétala? S Bryanem jsme se znali již tři měsíce. Tak v čem byl problém?

Abych byla upřímná, nikdy jsme se nesetkali osobně.

Naše přátelství začalo prostým přejetím palcem vpravo po displayi v aplikaci Tinder. V den, kdy jsem klikla na jeho fotku, byl ale už Bryan zpátky v Americe. Byla to neskutečná ironie. Mezi námi ležel obří oceán a osmihodinový časový rozdíl. Šance na rande – mizerná.

Ale chatování na Tinderu a Faceboku nám brzy přestalo stačit. Nebylo to snadné, ale nechtěli jsme se našeho přátelství vzdát. A tak místo toho, abychom ztratili o sebe zájem a přerušili kontakt, jsme začali plánovat moji cestu do USA.

Moje rodina ale nadšení rozhodně nesdílela. Otec něco takového nehodlal připustit. Jako policista viděl jen ty nejhorší scénáře – že Bryan není skutečný. Že si získává důvěru mladých naivních holek a jeho cílem je donutit je k cestě do Států. Jako by si napsal scénář podle filmu 96 hodin s Liamem Neesonem. Ani už si nevzpomínám, kolik večerů jsme strávili hádkami nad moji plánovanou cestou. Každá mě velmi mrzela. Pro svého otce jsem byla hloupá, naivní holka. Dnes už ale vím, že o mě měl jen velký strach.

Na druhé straně světa měl ale Bryan stejný problém. Několik nocí před odletem se mi svěřil, že jeho rodina je také nervózní.

Na druhé straně světa měl ale Bryan stejný problém. Několik nocí před odletem se mi svěřil, že jeho rodina je také nervózní. Pro ně jsem byla cizí žena z malé evropské zemičky, která chtěla využít jejich syna – vdát se za něj, získat zelenou kartu k pobytu v USA a poté se na něj vykašlat. Když jsem to slyšela, začala jsem se nahlas smát. Jenže za pár vteřin mi došlo, že to tak zábavné vlastně moc není. Obě naše rodiny naše setkání děsilo. Překvapilo mě, jak podobné a zároveň odlišné byly jejich obavy.

„Nikdo o tohle přátelství zrovna nestojí,“ řekl na to se smíchem Bryan. Hned jsem se díky němu cítila aspoň trochu lépe. Upřímně, neměli jsme pocit, že bychom dělali něco špatného. Ale ostatní se přes to nemohli přenést.

Jedna otázka ale stále visí ve vzduchu. Měla jsem strach i já? Nebyla by pravda, kdybych řekla, že ne. Rozhodně jsem měla několik slabých chvilek. Co když si nebudeme rozumět? Co když mě jeho rodina nebude mít ráda? Co když… Mohla jsem vytvořit nekonečně dlouhý seznam otázek. Vím, že Bryanův seznam také nebyl prázdný. To bylo naprosto pochopitelné. Odpovědí jsme se ale mohli dobrat jedině společně.

A tak jsem odletěla do Colorada. Otec mě odvezl na letiště, koupil mi cestou obrovský kus koláče, objal mě a popřál mi šťastnou cestu. V tu chvíli jsem doslova bojovala se slzami – věděla jsem, že absolutně nesnáší představu toho, že poletím do tak vzdálené země, kde by mi nemohl pomoci, kdybych se dostala do potíží. Přesto mě nezastavil. Cítila jsem se hrozně, zároveň se mi ale ulevilo. Opouštěla jsem Prahu se smíšenými pocity, plná nadějí a očekávání… a moje dobrodružství začalo.

Teď jsou to už téměř dva měsíce od mého návratu z prosluněného Colorada. V Denveru jsem strávila tři týdny. Viděla jsem dechberoucí Skalisté hory s vrcholky stále pokrytými sněhem, ochutnala řadu výtečných piv, jedla skvělé jídlo, sledovala nádherné západy slunce.

Stálo to za to?

Pravděpodobně se ptáte, jestli stál můj výlet za to. Rozhodně ano. A všechno, co jsem zažila, překonalo moje očekávání. Stále nedokážu slovy popsat, jak moc jsem šťastná, že jsem jela. Nikdy nezapomenu na ty tři perfektní týdny. Bryan je úžasný chlap, jeho rodina je skvělá a Colorado je kouzelné, téměř idylicky poklidné a v létě rozpálené jako horká pánev. To místo mi doslova ukradlo srdce.

Co bude příště? Setkáme se na půl cesty, nebo Bryan navštíví Evropu? Stále je tu možnost, že se sama vrátím do Denveru… Jak a kdy se setkáme ještě ani jeden z nás netuší. Je to ale něco, na to se můžeme společně těšit a plánovat.

A tak se konečně dostávám k důvodu, proč jsem vám chtěla (a také Bryan) vyprávět tento příběh. Nezáleží na tom, kolikrát se vám někdo pokusí srazit sebevědomí. Nikdy byste takovým lidem neměli naslouchat. Občas se musíte postavit vašim nejhorším strachům a úzkostem, abyste mohli dosáhnout něčeho úžasného. Já už to vím. A doufám, že na to přijdete také.

Pokračování příběhu najdete pod tagem Tinder rande života.

Foto: se souhlasem Veroniky Doleželové