Herečka Kristýna Janáčková: Na mateřské jsem zapomněla na sebe, pomohlo mi putování

Ženy jsou od přírody nespoutané, divoké a mají duši čarodějky, jen na to zapomínají. Je o tom přesvědčená herečka Kristýna Janáčková, která se před šesti lety vydala na dvoutýdenní Svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Měla za sebou intenzivní mateřskou a chtěla znovu najít cestu nejen k sobě, ale i dále ve svém životě. „Přestala jsem myslet na sebe a řešila jen to, co si přejí a chtějí druzí,“ řekla v rozhovoru pro Magazín Antilopa. O své cestě nyní napsala knihu Z mámy poutníkem.

Kristýno, proč jste se vydala na dlouhou cestu do španělského Santiaga de Compostela?

V té době měl můj prvorozený syn tři roky, nebylo myslitelné odjet na déle. I tak se mi neskutečně moc stýskalo. A vydala jsem se proto, abych se po tříleté intenzivní mateřské, kdy jsem zcela zapomněla na sebe, opět našla a viděla svou vlastní cestu. Zastavila se. Zodpověděla si tak spoustu svých otázek.

Co pro vás tato cesta znamená?

Zastavení se. Být sám se sebou a nenechat se válcovat okolním světem.

Potřebovala jste nějaký menší „útěk“ z všední reality?

To není útěk. Ale nalezení podstaty všeho. Díky čemuž jsem tady plně pro sebe a své děti.

Manžel vás v cestě podpořil, ale nesetkávala jste se ve svém okolí s nějakými odsudky?

Lidé mají tendenci hodnotit, soudit, kritizovat a vědět ze všeho nejlíp, jak to máte vy. Ale tahle cesta mě naštěstí naučila nebrat si nic osobně a pochopit, že to, co lidé říkají, se týká především jich. Takže pokud nějaké odsudky byly, přeji dotyčným hodně štěstí a vnitřní uzdravení. Víc není třeba se tím zabývat.

Přece jen je stále mezi mnoha lidmi zakořeněná představa, že matka má být s malým dítětem doma. Bylo pro vás těžké syna opustit?

Vždyť já s ním intenzivně byla do jeho tří let, než začal chodit do školky. Málokterá herecká kolegyně to takhle má. Neměla jsem ambice rozvíjet kariéru, ale touhu předat mu v prvních jeho letech to nejvíc, co umím.

Není úplně zdravé, aby bylo dítě i nadále pouze s matkou, kor když vychováváte syna. Ale ano, i když jsem věděla, že je se svým milujícím tátou, babičkami a mou rodinou, stýskalo se mi nesmírně. A několikrát jsem měla pocit, že to vzdám a poběžím za ním domů.

Máme duši čarodějky

V Česku máme i na evropské poměry dlouhou rodičovskou, ženy klidně s více dětmi zůstávají doma dlouhé roky a některým chybí kontakty s lidmi, trápí se. Doporučila byste podobnou pouť i dalším ženám?

Každá jsme jiná. Některým to tak vyhovuje, jiné třeba nemají tu možnost a podporu, jakou jsem měla já, a pak se můžou trápit. Za mě bych ji samozřejmě doporučila všemi deseti.

My ženy jsme od přírody nespoutané, divoké a máme duši čarodějky. Jen jsme na to zapomněly. Ale jak říkám, ona žena musí především chtít, a hlavně to cítit. A také mít tu oporu.

Jak vlastně vaše cesta probíhala?

Hezky. Smutně. Vesele. Slzavě. Zasněně. Bolavě. Intuitivně. Léčivě. Každé ráno vstát, ošetřit rány, nabrat sílu, dát si snídani, ujít kolem 33 kilometrů, najít ubytování, umýt se, ošetřit rány, nabrat sílu, jít se navečeřet, jít se projít a spát. Já si ještě vedla svůj deník, na jehož základě jsem napsala knihu Z mámy poutníkem.

Jak jste to celé zvládla?

Každý den několik ibuprofenů, neb mě bolely kyčle, kolena, bedra, měla jsem zánět v patách a poraněné nehty na nohách. Každý den několik náplastí a mastiček.

Ale zvládla jsem to. Něco mě silně i přes ten stesk a tu bolest táhlo vpřed. Ale i přes to všechno jsem zde prožívala nádherné, až neskutečné chvíle, velká poznání, mnohdy zázraky a ve finále i uzdravení. Srdce se mi otevřelo a já věděla, že jsem správně, že vše je správně.

Osvobozující cesta

Musela jste se na cestu nějak připravovat? Někde jsem dokonce četl, že jste si sáhla na dno sil…

Chodila jsem ke své úžasné trenérce Jítě do Vacu Opatov. A taky jsem si myslela, že jako Valaška vše zvládnu hravě. Ano, sáhla jsem si na dno. Ale asi to tak muselo být, abych se z toho dna zvedla a už nikdy neupadla.

Co jste cítila, když jste dorazila do cíle?

Nic. Později stesk po cestě, která byla nesmírně osvobozující. Bylo mi líto, že už nepůjdu pěšky žádné kilometry. Až teprve druhý den během mše za poutníky v samotné Katedrále to na mě dolehlo a prožila jsem velice silné emoce, které daly vzniknout srdceryvnému pláči. Vše šlo ven a už bylo jen dobře. Jen ta fyzická bolest zůstala ještě několik týdnů.

Pomohla vám cesta v něčem?

Stoprocentně. Byla počátkem všeho. Díky ní jsem šla už jen vpřed a čistila vše v sobě a kolem sebe. Bez ní bych nejspíš nebyla tam, kde jsem teď. Ale největší vliv měl na mě až Tibet, pobyt u domorodců a putování Himalájemi.

Co jste se naučila?

Otevřít srdce. Poslouchat svou intuici. Mít se ráda a věřit si.

Na cestu do Santiaga jste vyrazila v roce 2017, poté se vám narodil druhý syn. Přistupovala jste k mateřství jinak?

Nemyslím si. Jen jsem byla vyrovnanější a klidnější.

Ve své knize jste zmínila, že jste na sebe zapomínala. Co to znamená?

Přestala jsem myslet na sebe a řešila jen to, co si přejí a chtějí druzí.

Cestujete i nyní?

Po Santiagu jsem ještě byla v Bosně a Hercegovině a bosenské pyramidy, poté srdcový Tibet s mým mužem. A pak jsem otěhotněla. Elliot má dva roky. Možná už za rok budu moci jít na další cesty, které si mě volají. Uvidíme, podle dětí.

Děkuji moc za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Kristýny Janáčkové