Geniální dítě, nebo jen urputná matka?

Naposledy jsem vám slíbila, že vám povyprávím, jak jsem svoji holčičku naučila říkat v osmi týdnech „ahoj“. Je to tak, že každá matka si samozřejmě přeje, aby to její dítě bylo ve všem nejlepší. Vzhledem k tomu, že s ním tráví 24/7, je jasné, že každá máma má pocit, že její dítě je nejkrásnější, nejšikovnější a nejúžasnější na světě. To sousedovic nemá tak pěkný nosánek, ještě nepase koníky a tak dále. Tak jen pro pořádek – já taková určitě nejsem! Teď se musím smát sama sobě…

Načetla jsem spoustu článků, co by dítě mělo v jakém týdnu života umět. Mám vítr z toho, že by Matylda mohla zaostávat, být nemocná a bůh ví co ještě. A protože jsem na mateřské a vlastně nemám jinou „práci“, než se starat o miminko, tak v podstatě také nic jiného téměř nedělám. A to nese své ovoce.

V určitém týdnu života začínají miminka žvatlat. Je to něco naprosto úžasného. Dítě se na vás směje a něco povídá. Vy si říkáte, co se mu asi musí honit hlavou, co vám to chce říct. Když už to dělá dlouho, tak pak to vypadá, že vám dokonce nadává, protože jste zabedněná a nechápete, co po vás chce. To pak vyústí v řev, takže je jasné, že buď chce prostě chovat, chodit a čučet kolem sebe, nebo má hlad. Většinou v tom není jiná věda. Nicméně, abych se dostala k jádru pudla.

Může za to jiná matka

Znáte herečku, zpěvačku Míšu Tomešovou (Doubravovou)? Ta má už asi dvě děti a docela velké. Ale kdysi jedno z nich mělo tři měsíce a ona tehdy dala na Facebook video, jak se svým drobečkem leží na zemi, řekne „ahoj“ a to dítě to zopakuje. Ano, a znělo to přesně jako „ahoj“.

Tehdy jsem byla bezdětná, ale moje nejlepší kamarádka měla stejně starou holčičku. Pojala jsem to jako svou misi, úkol. Už tehdy se projevila mateřská soutěživost, a to jsem ještě zdaleka žádné mateřské pudy neměla.

Po společném zhlédnutí videa jsme se obě opřely do chudáčka miminka a valily do hlavy pořád dokola: „Ahoj, ahoj, ahoj…“ V různém rytmu a tóninách. Nakonec to mimino prostě ze sebe nějak vypravilo a my skákaly do stropu radostí, jak je dítě geniální.

Chce to trpělivost

Tak takhle vznikla moje obsese naučit říkat Matyldu „ahoj“. A věřte nebo ne, povedlo se. Samozřejmě mi to nikdo nevěřil. Já nemám moc trpělivost u toho snažení natáčet, navíc Maty, když zbystří, že na ni míříte tou černou věcí – telefonem, přestane „mluvit“ a čučí na něj. Ale můj manžel ne, ten má trpělivosti za nás za všechny.

Byl čtvrtek a já se jala mu předvést genialitu naší dcery. Opravdu se po zhruba dvaceti minutách podařilo z toho malého človíčka vyloudit zvuk, co vzdáleně a při velké fantazii připomínal zmíněný pozdrav.

Video se rozeslalo všem rodinným příslušníkům a přátelům. Přicházely zprávy typu: „Ta je šikovná!“  Nebo: „Vy teda blbnete.“ A podobně. Věděla jsem, že jsou na mě příbuzní jen tak jako naoko milí.

No a v pátek jsme odjeli za rodinou na Moravu. Strhla se víkendová mela s jasným cílem: Matylda musí „ahoj“ zopakovat. Chudák holka neslyšela celý víkend nic jiného než „AHOJ!“ S většími či menšími úspěchy byla rodina spokojena s prapodivným výkonem. Co už, to dítě je prostě roztomilé, ať žvatlá cokoliv.

Jasný Ahoj!

Neděle večer. Jsme konečně doma po dlouhé cestě na dálnici. Matylda leží na bříšku na přebalováku, který je na kolečkách, takže s ní můžeme jezdit po bytě, což ona miluje. Já zrovna nesu květiny na stůl, projdu kolem ní a už ze zvyku řeknu „ahoj“. A teď se podržte! Ze všech sil na mě zařvala: „AHOJ!“

Mně málem váza upadla, hodila jsem na patě otočku, vidím, že to manžel shodou okolností natáčí a já vykřiknu: „Slyšel jsi to? Tohle bylo jasný Ahoj! Tak, a je to! Máme důkaz! Už mluví! Je geniální!“

Manžel se popadal za břicho. Zná mě a ví, že když se do něčeho pustím, výsledky se většinou dříve či později dostaví. Zbytek rodiny tleskal a přátelé nevěřili svým uším. Ano, dokázala jsem to. Teda Matylda to dokázala. I když si spíš myslím, že to ze sebe vypravila hlavně proto, abych jí už dala pokoj.

Další meta

Jenže pokoj jsem jí samozřejmě nedala. Rozhodla jsem se, že od nového týdne zkusíme nové slovo – táta. To jde miminkům lépe než máma. Tady už jsem tak důsledná nebyla, protože to vypadalo, že na to už mi milá dáma háže bobek. Daly jsme si tedy od výuky malou pauzu.

Od té doby už zřetelné „ahoj“ samozřejmě neřekla. Asi si holka myslí, že už má splněno. Metu ale převzal tatínek. Viděl nás při přebalování, kdy hulákám na Matyldu: „Hovínko, je tam hovínko! Fůůj to je hovínko! Šikovná holčička udělala hovínko! Už není hovínko, maminka ho zlikvidovala.“

Tohle se děje několikrát denně, abyste to chápali. Dítě se raduje, hrdě výská a žvatlá a já křičím fistulí „hovínko“. Chápete už? Ano další slovo bude „hovínko“, už na tom pracujeme oba dva několik dní.

Nejsem blázen

Prosím vás, abyste mě zase nerozcupovali v komentářích, hlavně muži, kteří se zdají být v mateřství silnější v kramflecích než ženy… Nejsem blázen. Jsem si vědoma toho, že to dítě ještě nemluví. Jsem si vědoma taky toho, že ještě dlouho mluvit nebude, že má všechno svůj čas. Ale je to prostě tak krásný, když dokážete takhle malou bytost něco „naučit“. Když se směje a snaží se opakovat zvuky, které slyší z vašich úst. Miluju ten její výraz, jak se soustředí a kouká mi na pusu, když ta daná slova hláskuju. Pak se začne smát a žvatlat si to svoje.

Doufám, že jsem vás aspoň trošku pobavila, a doufám, že mě nesežerete v komentářích, jak jsem hloupá, když si myslím, že mám geniální dítě. Doufám, že jste všichni pochopili, že to je celé nadsázka jedné šťastné a pyšné přestárlé matky prvního dítěte.

Na závěr bych chtěla jen říct, že ano, moje dítě je to nejúžasnější na celém světě, stejně tak jako to vaše. Protože děti jsou prostě neuvěřitelné bytosti, které možná dělají v restauracích bordel… Ale o tom zas až jindy.

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Už vyprávěla o přípravě na porod, jak Matylda přišla na svět a naposledy o prdění. Všechny články si můžete zobrazit tady.

Foto: Se souhlasem Kristýny Daňkové