Matylda je na světě: Můj hlad, porod a „poporodní blues“

A je to tady, je ze mě konečně „na prahu důchodu“ máma. Máma s velkým M. Matylda vykoukla na svět opravdu na Nový rok před jedenáctou dopoledne. Přestože šlo vše hladce a doslova podle plánu, byly to nervy. Tyhle řádky píšu sedm týdnů po porodu, kdy si myslím, že se na uplynulé události můžu podívat střízlivýma očima. Výsledek? Nejkrásnější holčička.

Naposledy jsem popisovala, jak jsem se místo na porod a příchod miminka připravovala spíš na smrt. Obavy byly samozřejmě zbytečné. Já, dcera i tatínek jsme v pořádku.

Vánoce jsme si nakonec užili s manželem v klidu a míru. Byly dárky, byly pohádky, bylo cukroví. Každý den jsme oba upřeně hleděli na obrovské těhotenské břicho a už se nemohli dočkat, až tu malá bude s námi.

Při psaní těchto řádků si vybavuji slova jedné kamarádky, která říkala, že člověk na konci těhotenství už chce, aby dítě bylo venku, protože jakýkoliv pohyb je náročný. Ale když je venku, chce, aby šlo zase zpátky dovnitř. Přiznávám, že někdy je to pravda.

Mám hlad!

Na Silvestra jsme si s manželem o půlnoci decentně přiťukli a šli spát. Natěšení, nervózní, plní očekávání. V 8:30 jsme dorazili do porodnice. Dojeli jsme tam tak nějak mlčky, každý ve svých myšlenkách, se svými strachy. Já tedy myslela hlavně na jídlo. Ještě před časem jsem totiž porodníkovi říkala, že bych chtěla rodit hned po půlnoci nebo prostě co nejdřív ráno, protože před operací – připomínám, že jsem měla domluvený císařský řez, a to z mnoha zdravotních důvodů – nesmí člověk jíst. No a já mívám ráno hrozný hlad. Jakože hrozný.

Naivně jsem si myslela, že když mě „říznou“ ráno, dostanu pak oběd. Teď se musím smát. Dostala jsem totiž mističku piškotů asi po osmi hodinách, a ještě jsem při tom měla pocit, že je to těžká podpultovka a porušení všech pravidel.

Po přijetí, monitoru a klystýru se šlo na sál. Byla tam moc milá paní doktorka, která si vylosovala černého Petra – napíchnout epidurál. Abyste tomu rozuměli. Tuhle srandu mi dělali už dvakrát, takže mám víc než dost zkušeností na to, abych věděla, že když se to nepovede napoprvé, tak kromě toho, že je to dost riskantní byznys, tak to taky dost bolí. Říkala jsem si ale, že asi pořád lepší než klasický porod, který zřejmě bolí hodně. Moje kamarádka totiž rodila tři týdny přede mnou a říkala mi, že během tlačení si na mě vzpomněla několikrát se závistí, že já jdu na císaře.

Pět minut od říznutí

I tak jsem byla krapet hysterická, ale paní doktorka trpělivě říkala, že je to normální. To se vám totiž roztřese celé tělo, aniž by vám byla zima. Nejde to zastavit. Klepete se jak drahej pes.

Měla jsem štěstí, tahle doktorka věděla, co dělá, nedbala mých rad, že bych u zavádění měla ležet, prostě si mě posadila, napíchla a bylo. Kromě tlaku jsem necítila zhola nic. Paráda! A to už byl na scéně i můj porodník. V dobré náladě, nadšený, že po tak dlouhé době jdeme na věc.

V tu chvíli ke mně pustili i manžela. Byla jsem ráda, že tam je. Držel mě za ruku. Bůh ví, co se odehrávalo v něm, ale byl statečný. Matyldu vytáhli doslova do pěti minut od říznutí, ukázali mi ji, dala jsem jí rychlou pusu a běželi s ní pryč. Měla chudák vodu v plicích, tak se to muselo rychle vyřešit.

Nevím, za jak dlouho ji manžel přinesl. Leskly se mu oči. Umytou a zabalenou mi ji položil k hlavě. Ale asi ne na dlouho, protože jsem měla pocit, že jsem si ji nestihla pořádně prohlédnout. Vím jen, že na mě zvláštně koukala. A já na ni…

Nemohla jsem tomu uvěřit. Že mám dítě, dceru. Celá je moje. Nepláče, kouká na mě. Je to nepopsatelný pocit, zážitek, 3,3 kilo štěstí.

Pak to šlo rychle, slet událostí. Doktor se mi pohrabal v břiše, zašil mě a vezli mě na JIP. Na chodbě rychlá rozlučka s manželem. Ten už stihl obepsat všechny, kteří čekali na první fotku. Jel domu, kam se začali sjíždět zapíjeníchtiví příbuzní a kamarádi.

Něco tak kouzelného…

Na JIPu jsem byla sama. Jasně, kdo by tam ve státní svátek strašil… Sestřičky byly milé, nesmírně milé, až mě to zaskočilo. Taky jsem vzala telefon do ruky, prohlížela si fotky své maličké holčičky, psala rodině, přátelům a pak jsem usnula. Kladli mi na srdce, abych hlavně spala a odpočívala. Měla jsem ale ten příšerný hlad…

Je to úsměvné. Zrovna z vás vytáhnou dítě, máte mega jizvu, v mém případě několikátou v pořadí, necítíte půlku těla, život se vám obrátil naruby během pár minut… A vy myslíte na jídlo. Musím se smát.

Matyldu jsem opět viděla až za dlouho, venku už byla tma. Přivezla mi ji milá sestřička, něco říkala, ale velmi rychle pochopila, že jsem dítě ještě pořádně neviděla a nechala nás v soukromí.

Konečně jsem si ji mohla prohlédnout. V tu chvíli jako byste zvedli stavidla. Koukala jsem na toho asijského králíčka a brečela jak želva. Přestože jsem si říkala, že opravdu vypadá jako japonský králík, dodnes jí tak občas s láskou říkám, nechápala jsem, že jsem něco tak kouzelného stvořila.

Nadstandard k nezaplacení

Druhý den dorazila rehabilitační sestra. Její úkol? Postavit mě na nohy. Opět ze zkušeností s operacemi vím, že to není jen tak, ale moc jsem se snažila. Kromě toho, že si chcete dát sprchu, tak prostě musíte fungovat, abyste se postarali o miminko. Bohužel jsem byla až příliš dychtivá. Ve sprše jsem šla dvakrát k zemi. Když jsem se probrala, odvezli mě na můj pokoj.

Byť nebylo do poslední chvíle jisté, že samostatný dostanu, stáli při mně všichni svatí a byl k dispozici. Dřív jsem prohlašovala, že by mi nevadilo sdílet ho s dalšími maminkami, ale to jsem se sakra mýlila. Kdybych šla znovu rodit, budu rozhodně chtít nadstandard. Slyšela jsem přes zdi řvaní monitorů dechů, které maminky zapomínaly vypínat, řev novorozeňat… To prostě nechcete. Potřebujete klid. Ať už na sebe, nebo na čas s vaším miminkem. Ne nadarmo se říká, že ticho léčí.

Stres z kojení

Neměla jsem mléko. Prý to chvíli trvá. Nicméně když se celý život táhnete s pětkama, tak čekáte, že budete kojná pro celou ulici. To jsem se spletla. Laktační poradkyně tvrdily, že to tak opravdu nemusí být a že nejlépe se kojí těm s menšími prsy.

Matylda ale měla prý zásoby z bříška na dva dny. Takže jsem si ji ani nenechávala v noci, protože jsem jí neměla stejně co nabídnout k jídlu. A zkušenější matky mi radily, ať ji nechám sestřičkám, abych se v noci vyspala. Spánek je po té operaci opravdu důležitý.

Nebudu lhát. Bolelo to, ale když se zpětně podívám a srovnám císař s operací hrudníku, kterých pár za sebou mám – a podotýkám, že ne plastiku prsou – tak se to nedá srovnávat. Hrudník prostě bolí víc než břicho.

Poporodní blues

Můj porodník za mnou denně chodil. Upozornil mě, že jakmile se rozkojím, což se opravdu po dvou dnech stalo, může se dostavit poporodní blues. Že můžu být v depresích, plačtivá. Když tohle řeknete někomu, jako jsem já, je to spíš vtip. Já? Brečet? Deprese? Csss…

No a pak se to stalo. Sestra mi přišla říct, že má špatné zprávy. Krve by se ve mně nedořezal a spustila se taková scéna… Slzy nešly zastavit. A ona mi jen přišla říct, že od Nového roku zdražili o sto korun nadstandard. Chápete to? Pak přišla pediatrička a za něco, fakt nesmírnou blbost, mi vynadala. Pořád do kola opakovala, že jsem něco nenahlásila, mluvila se mnou jako s někým bez mozku. Snažila jsem se s ní mluvit normálně, ale ona pořád dokola opakovala to samý, až mi ruply nervy a přišlo to…

Představte si, jak na někoho křičíte, a u toho bulíte jak želva. Když mě porodník viděl, musel se smát. Říkal: „Za normálních okolností byste ji poslala někam, co?“ A já: „Já ji poslala, ale vypadala jsem u toho takhle!“ Prostě nedůstojně.

Kamarádka říkala, že ona plakala, protože jí třeba ztvrdnul chleba. Neskutečné! Díkybohu se tohle opakovalo už asi jen dvakrát doma a jen na chvíli. Je pravda, že když koukám na zprávy a vidím, jak ze sutin tahají mrtvé děti, tak řvu jak želva taky. To už ale není poporodní blues, to je mateřství.

Doma je doma

Abych to zkrátila. Nějak jsme to tam já i Matylda přežily, měly jsme každý den nějakou návštěvu, což bylo fajn, a jinak za námi chodil tatínek. Ten si nás po pár dnech konečně mohl přivézt domů. Byl hrdý a je hrdý. Z fleku by si se mnou mohl vyměnit místo, kdyby mohl kojit. Nic mu není cizí. Chová, přebaluje, uspává, vaří, pere, uklízí, nakupuje. Je to náš superman.

Matylda ho miluje, je navíc typická tatínkova holčička. Velmi rychle zjistila, že já jsem jen chodící mlíkárna, ale tatínek je chodící miláček a zábava.

Za těch sedm týdnů jsme si na sebe už všichni zvykli. Máme nějaký rytmus, na který sice není spoleh, ale většinou funguje. Malá spí hlavně v noci, za což jsem ráda. Přes den méně až vůbec. Takové to rčení, dám si dvacet, mi konečně začalo dávat smysl, protože naše miminko si asi ve třech týdnech života usmyslelo, že spaní přes den je pro sraby a že opravdu stačí k nabrání sil těch dvacet minutek. Ležet na zádech a čučet je taky nuda, lepší je se chovat. Možná proto mi trvalo tak dlouho napsat tenhle článek. Musím totiž chovat. A kojit. A přebalovat. Někdy se zkrátka stane, že za celý den neudělám nic jiného.

Ale nestěžuju si. Jsem šťastná. Mám krásnou a zdravou dceru, která velmi často nahrazuje i televizní program. Pořád na ni totiž musíme s manželem koukat. Sledovat ty každodenní pokroky. Radovat se z každého úsměvu, co nám dá… Miluju její povídání, u kterého se na mě směje. Je to prostě boží.

Mám také ale strach. Že ji něco bolí, když bezdůvodně pláče a křičí. Že není spolehnutí na monitor dechu. Když spinká, pořád ji kontroluju, jestli dýchá. Snad to přejde. Jednou v noci spala totiž osm hodin v kuse, a to já už byla dávno vzhůru a pozorovala jsem ji, jestli opravdu dýchá. Kdo jste rodičem, asi mi řeknete, že strach o dítě už nikdy nezmizí, že? Počítám s tím.

Díky, že jste dočetli až sem. Díky za reakce. Přeji vám i vašim dětem mnoho zdraví.

A pokud děti nemáte, udělejte si je. Je to nový smysl života, je to to největší štěstí, co jsem kdy zažila. Každému to doporučuji. Srovná vám to priority, zjistíte, že mnoho věcí, které jste považovali za důležité, opravdu tak zásadní nejsou. Čas se zpomalí a zrychlí zároveň. Mateřství je jeden velký paradox a neskutečná radost zároveň. Přeji ho po své nově nabyté zkušenosti opravdu každému.

Kristýna s námi svůj příběh sdílí už od léta 2022. Nejprve vyprávěla o své svatbě v ráji, poté o otěhotnění a před Vánoci o přípravě na porod. Všechny články si můžete zobrazit tady.

Foto: Lucie Loučová, Kristýna Daňková