Workoholický Karel Havlíček: Stáhl sprchování pod pět minut a za rok ušetří tři dny na práci

Kde končí efektivita a začíná neúměrný workoholismus? Bývalý ministr Karel Havlíček opět upozornil na své nezvykle vysoké pracovní tempo, v němž prakticky neexistuje volný čas. U někoho to sice může vyvolávat obdiv, ale zároveň to nezdravě ovlivňuje vnímání životního úspěchu. Pro stále více mladých lidí totiž není úspěchem pouze práce, ale spíše šikovný balanc mezi prací a osobním životem.

Foto: Profimedia
Bývalý dvojministr Karel Havlíček.

Byla to jen nenápadná poznámka na okraj, která vyvolala úsměv přítomných novinářů i poslaneckých kolegů, kteří s ním v tu chvíli stáli u řečnického pultíku. Ale ve skutečnosti Karel Havlíček při tiskové konferenci svého hnutí, v níž se mimo jiné komentovaly vládní výzvy na šetření energiemi, velmi koncentrovaně popsal svůj životní styl, v němž hlavní roli hrají efektivita, brzké vstávání a extrémní pracovní nasazení.

„Já se také sprchuji pod pět minut, protože jsem si dopočítal, ale už v době, kdy jsem měl poměrně hodně práce jako dvojministr, že když stáhnu sprchování ráno i večer pod pět minut, tak vyšetřím tři dny v roce, a to pro mě bylo docela důležité,“ řekl Karel Havlíček.

Volně tak navázal na svá dřívější prohlášení o tom, že vstává velmi brzy, protože ho to v posteli po čtvrté hodině ráno „už moc nebaví“. Nebo o tom, že při řízení dvou ministerstev šetřil čas tím, že se mezi oběma budovami – vzdálenými necelých 900 metrů – přemisťoval autem s řidičem, protože pěší přesun byl časově nehospodárný. V té době dokonce přemýšlel, že ministerstvo přijme třetího řidiče, protože dva řidiči s osmihodinovými pracovními dobami jeho pracovním nárokům nestačili.

Tlak není únosný

Pracovní zvyklosti exministra Havlíčka působí trochu úsměvně a je jasné, že většina lidí takové množství času práci nevěnuje. Nicméně v okamžiku, kdy se tato prohlášení objevují ve veřejném prostoru, se automaticky stávají veličinou k vzájemnému srovnávání. A třebaže jen málokdo touží po tom, aby většinu bdělého stavu pracoval, tu a tam si stejně položí otázku: „Pracuji dost? Neměl bych ještě dodělat tohle a tamto?“ Vzniká tak podvědomý i společenský tlak na to, abychom pracovali více a déle, a my se z něj nedokážeme vymanit.

Nacházíme se ve stavu, kdy se permanentní tlak na pracovní výkon stal pro generaci mileniálů nedílnou součástí jejich fungování. Vše je doprovázeno tím, že odchodem z kanceláře povinnosti mnohdy nekončí (kdo se tu a tam nepodívá na pracovní e-mail na dovolené nebo nevyřídí neodkladný požadavek kolegy volajícího po odchodu z práce?). A ekonomická či politická nejistota následujících let všemu dodává další vrstvu v podobě obav s tím cokoliv dělat. Vzhledem k tomu, že mileniálové dnes suverénně a ve velkém míří ke čtyřicítce, se začíná ukazovat, že tento způsob práce není únosný a začíná ovlivňovat stále více lidí.

„Nedošla jsem až do fáze, kdy bych třeba nemohla vstát z postele, což se často uvádí jako jeden z projevů úplného syndromu vyhoření. Ale měla jsem momenty, kdy mi nejlépe bylo, když jsem mohla jen být hodiny ve vaně a nechtělo se mi z bytu do práce. Došlo mi, že to budu muset řešit radikálnějším krokem než dovolenou,“ popsala v rozhovoru pro Respekt svou zkušenost Linda Bartoštová, bývalá moderátorka České televize, která se v poslední době stala jednou z neformálních mluvčích přetížených mladých lidí.

Na rozdíl od většiny z nich, kteří k tomu nemají dost odhodlání nebo peněz, se svou nepříznivou situaci rozhodla řešit dlouhým neplaceným volnem, a nakonec ve své původní práci skončila úplně. Až zpětně si uvědomila, že své osobní potřeby dlouho ignorovala, což se v jejím případě začalo projevovat i zdravotně. „Možná jsem o tom měla mluvit dřív, dřív se ohradit. To je asi apel na lidi: aby s nadřízenými mluvili, pokud cítí, že to potřebují. A že jsem veřejně promluvila o tom, že mi není dobře, taky ukázalo, jak se u nás téma duševního zdraví „exotizuje“,“ řekla také Bartošová. A naznačila tím i další rovinu – zlehčování této problematiky.

Konec starého uvažování

Téma vyhoření a psychického přetížení se zkrátka stává důležitým tématem, byť proti tomu rodiče a prarodiče mileniálů mohou mít mnohačetné výhrady ve stylu: „Ti mladí dneska nic nevydrží a nechce se jim pracovat.“ Jde o hmatatelný problém, jehož závažnost a rozsah budou narůstat s tím, jak se do pracovního procesu zapojí generace ještě mladší. Ty už vyrůstají s nekonečným a intenzivním proudem informací z mobilu a možná pro ně bude ještě náročnější práci a osobní život oddělovat. Zvláště když jejich šéfové budou často právě mileniálové.

Neplatí to samozřejmě pro všechny. Lidé pracující ve výrobě s pevnou pracovní dobou asi podobné potíže tolik trápit nebudou, a stejně tak je ve společnosti spousta lidí, kteří nenechají práci nezdravě pronikat do svého volna. Jenže s tím, jak v následujících letech začne napříč obory dominovat automatizace a výrazně vzroste význam odborných, kreativních, programátorských a analytických profesí, které jsou dlouhodobě k vyhoření náchylnější, je nutné se oprostit od zastaralého uvažování.

Budoucnost bude vyžadovat, aby pracovní výkon nebyl jediným ukazatelem úspěšnosti, ale aby důležitou roli hrála také osobní spokojenost a aby se důkladně pečovalo o dušení zdraví pracovníků. Různí „havlíčci“ tady samozřejmě budou vždycky, a je to dobře, abychom dokázali identifikovat extrémy. Ale je důležité, aby mnohem častěji zaznívalo, že takto přehnaný workoholismus není normální a ani zdravý. Když to říkáme o narkomanech nebo alkoholicích, proč by stejná a hlasitá osvěta neměla zaznívat i na adresu workoholiků?

Workoholismus není normální a ani zdravý. Když to říkáme o narkomanech nebo alkoholicích, proč by stejná a hlasitá osvěta neměla zaznívat i na adresu workoholiků?

Je nutné mluvit o změně

Když před sto lety respektovaný ekonom John Maynard Keynes predikoval, jak bude vypadat práce ve 21. století, hovořil o tom, že díky technologickému rozvoji budou lidé pracovat sotva 15 hodin týdně a mnohem více než práci budou řešit to, jak naložit s volným časem. Že se jeho vize nenaplnily a v dohledné době ani nenaplní, je téměř jisté.

Dnes se sice můžeme hořce usmívat nad tím, že když novináři v roce 2015 udělali rozhovor s jeho pravnukem, dozvěděli se, že sice pracuje 15 hodin, jenomže denně. Pokud ale nezačneme brzy a seriózně diskutovat o tom, že je nutné společensko-pracovní normy změnit ve prospěch duševní pohody, může se stát, že na to jako společnost hořce doplatíme. Vyhoření a přetížení dnes negativně ovlivňuje hlavně individuální životy, ale dokážeme jednoznačně vyloučit, že se z toho v dalších letech nestane společenský problém, který bude mít dopad na celou ekonomiku? To riziko bychom neměli podceňovat.

Není přitom důležité, jak přesně by nadcházející změny měly probíhat a co konkrétně by měly přinést. Dnes už mnoho firem nabízí volno navíc, zkracují pracovní týdny z pěti na čtyři dny, zlepšují pracovní prostředí nebo svým zaměstnancům nabízejí nadstandardní volnočasové, rodinné a jiné benefity. Ale všechno to jsou spíše střípky, které by měly zahájit velkou diskusi o tom, jakou roli bude hrát práce v našem životě a jak zajistíme, že na nás nebude mít destruktivní sklony. Máme nejvyšší čas.

Foto: Ladislav Křivan/Mafra/Profimedia

Více k tématu