Tyvole, zase budu stát! Aneb co když děláme dobro z povinnosti

Možná už jste někdy přemýšleli nad tím, zda existuje nesobecký dobrý skutek. Kant na téma dobra nabízí netradiční odpověď...

Foto: Pixabay
Existuje nesobecký dobrý skutek?

Pokud máte rádi seriál Přátelé, možná si vzpomenete na jeden díl, kdy se Phoebe snaží udělat opravdu nezištný dobrý skutek bez toho, aby z něj měla dobrý pocit. Protože dobrý pocit z dobrého skutku podle ní znamená, že není nesobecký. Phoebe nakonec dospěla k názoru, že nesobecké dobré skutky prostě neexistují.

Tady je vidět, že nečetla Základy metafyziky mravů od Kanta. To je, navzdory poněkud brutálnímu názvu, vážně čtivá a překvapivě srozumitelná knížka. Ve stručnosti tam jde (mimo jiné) o dobro, dobrou vůli a morální jednání.

Dobro z dobré vůle

Skutečně morální skutky vychází podle Kanta z dobré vůle, tedy z povinnosti, nikoliv z náklonnosti nebo lásky. Obchodník, který nešidí lidi, protože je má rád, sice dle Kanta jedná správně, ale ze špatného důvodu. Jde hlavně o povinnost, kterou člověk ukládá sám sobě.

Ne proto, že by měl ostatní lidi rád, ale proto, že si uvědomí (rozumově), že je dobré lidem pomáhat (v přiměřené míře – Kant zdůrazňuje, že je nejprve potřeba postarat se sám o sebe, až potom se může člověk starat o druhé). Je to taková praktická láska. Člověk si prostě musí říct, že je dobré lidem v nouzi přiměřeně pomáhat.

Krásně je to vidět na Kantovu příkladu misantropa (= člověk, který nesnáší lidi), který i přes svůj odpor k lidem pomůže osiřelým dětem. Nemá z toho dobrý pocit, nemá z toho potěšení, nemá lidi rád, děti třeba už vůbec ne, ale rozumově si to zdůvodní a podle toho se i zachová.

Já takové dobré skutky zažívám docela často a jsem si jistý, že vy jste to už taky někdy zažili. Proto si myslím, že to Kant docela dost trefil.

„Amici, diem perdidi. Přátelé, promarnil jsem den.“ Výrok prý říkával římský císař Titus, když za celý den nikomu nepomohl.

Dobro z více pohledů

Uvedu vám příklad. Sedím si tak v práci, mám vyřídit TUNU věcí, nestíhám, jsem ve stresu… když v tom tam za mnou přijde jedna starší paní s tím, že by potřebovala poradit s počítačem, aby stihla odeslat jeden důležitý dokument. Myslíte, že mi v tu chvíli srdce zaplesá nad tím, že mám možnost udělat dobrý skutek? Ani. Náhodou.

Naopak si řeknu „Ty vole to je zase den, já mám fakt čas vyřizovat takovýhle pitomosti…,“ nebo něco v tom smyslu. I přesto se ale zvednu a té paní vysvětlím, co dělá špatně. I přesto, že mě zdržuje.

Naopak si řeknu „Ty vole to je zase den, já mám fakt čas vyřizovat takovýhle pitomosti…,“ nebo něco v tom smyslu. I přesto se ale zvednu a té paní vysvětlím, co dělá špatně. I přesto, že mě zdržuje. I přesto, že mě otravuje po stopadesáté vysvětlovat tu samou věc pořád dokola. I přesto, že bych mohl říct, že prostě nemám čas a ať se staví jindy, nebo se zeptá někoho jiného, a i přesto, že mám chuť křičet (protože jsem vystreslej z té práce).

Ale neudělám to a pomůžu jí, protože v sobě mám (rozumově?) zakořeněno, že starým lidem, kteří neumějí moc s počítačem, se s tím počítačem má pomáhat. A nejenom s počítačem, že.

Ta paní mi pak za pár dní koupila čokoládu za to, že jsem jí pomohl, když to potřebovala. Za tu čokoládu jsem to pochopitelně nedělal, ale tehdy jsem si uvědomil, že to pro ní byl dobrý skutek – z jejího pohledu. Z mého pohledu to byla prostě jenom další osoba, která mě v ten den otravovala (a že jich bylo dost).

Zase budu muset stát!

Jiný příklad: Sedíte si unavení, otrávení z práce v metru, když v tom uvidíte těhotnou paní/starou paní/člověka o berlích. Zvednete se a uvolníte dotyčné/mu místo, protože víte (rozumově?), že je správné pustit sednout toho, kdo to potřebuje, i když vám srdce neskáče radostí, protože byste si fakt rádi poseděli sami. Já to tak mám, a když např. někoho takového vidím nastupovat (když je metro plné), tak si řeknu „To ne ty vole, zase budu muset stát!“

Myslím, že sami najdete dost příkladů, kdy jste udělali dobrý skutek a fakt fakt fakt se vám do toho nechtělo. Třeba jste to ani jako dobrý skutek nevnímali, byť ta druhá osoba ano.

Občas prostě člověk udělá dobrou věc i přesto, že se mu do ní vůbec nechce. A není na tom nic sobeckého. Dobrý pocit z toho nemáte a nejraději byste se té povinnosti spáchat dobrý skutek zbavili. Nedá se ani moc říct, že to děláte proto, abyste ze sebe posléze neměli špatný pocit – svou nečinnost byste si případně mohli pohodlně omluvit (nemám čas, jsem ve stresu, jsem moc unavený, ať pomůže někdo jiný…).

Samozřejmě že to neplatí vždy a dobré skutky, které člověk dělá proto, že mu samému dělají dobře, jsou taky fajn (koneckonců tomu, komu pomáháte, je úplně jedno, proč to vlastně děláte…). Navíc ani ta radost z dobrého skutku ten dobrý skutek moc nekazí. Svět, ve kterém by každý dělal vše jen z (Kantovy) povinnosti, by asi nebyl moc příjemný. A fakt, že něco děláte proto, že vás to baví a naplňuje, z vás ještě automaticky sobce nedělá, v řadě případů je to naprosto normální. Mít z něčeho radost je v pořádku – i z dobrých skutků.

Jenomže je občas dobré mít na paměti, že ne po každém dobrém skutku nutně přichází hřejivý pocit u srdéčka.

Foto: Pixabay

Více k tématu