Sebeláska nikde? Pomůže plasticita mozku
Nebudeme si nic nalhávat, pod pojmem láska si většina z nás představí tu partnerskou, případně mateřskou. Já chci ale mluvit o lásce k sobě samé. A o způsobech, jak ji pěstovat, když jsme si ji z dětství nepřinesli.
Upřímně, jedna z nejtěžších věcí v mém životě je právě ona láska k sobě samé. Dělá mi obrovský problém mít se ráda takovou, jaká jsem, jen proto, že taková jsem. Rozhodně v tom navíc nejsem sama. Ukažte mi někoho, kdo je ZDRAVĚ sebevědomý. Není se čemu divit. Doba je nejistá, neustále musíme někomu dokazovat, že za něco stojíme. Ze všech stran jsme masírováni reklamami o tom, jak máme vypadat, jak se máme cítit, co máme dělat. A samozřejmě to, co děláme, není nikdy dost.
To je dost důvodů pro to nemít se rád/a, že? A to vůbec nezmiňuji traumata z dětství a výchovy.
Tři roky = startovací čára
Máma se mě vzdala hned po porodu.
Táta mě odmítal, protože chtěl kluka a narodila se holka.
Nebyla jsem chtěné dítě.
Své první 3 roky života jsem strávil v nemocnicích kvůli zdravotním problémům.
Narodil jsem se rodičům perfekcionistům, kteří na mě neměli kvůli práci čas.
Tohle všechno (a mnoho dalších) jsou příběhy, které jsem slyšela od nejrůznějších lidí s nejrůznějšími životními cestami. Někdy dopadly dobře, někdy ještě lépe, ale někdy také hůře. Psychologové se nediví, ví totiž, jak důležité ony první tři roky života jsou.
Tři roky. Podle neuropsychologie ty nejzásadnější roky, kdy se mozek učí fungovat v tomto světě, a vytvářejí se tak ty nejzákladnější mozčí dálnice. Ne že bychom se narodili jako tabula rasa, přece jenom máme spoustu věcí ve vínku již od početí.
Po narození je však mozek jako plastelína – neuvěřitelně tvárná hmota. Takže to, co se odehraje během prvních let, je jako základní stavební kámen pro další vývoj. Opravdu jsou to dálnice, které spojují nejrůznější části mozku – odzadu dopředu a ještě různě dokola. A přesně s těmito dálnicemi je pak těžké hnout. Těžké, anebo nemožné?
Pořádná dálnice, nebo tvárná polňačka?
Současným trendem je tzv. mindfulness, neboli schopnost zklidnit mysl v dnešním rušném světě. Mindfulness pracuje s plasticitou mozku. Co je to plasticita? To je právě to, co nám lidem umožňuje se přizpůsobovat, vyrovnat se s nejrůznějšími hrůzami v našem životě, jít dál a dělat to lépe.
Plasticita je schopnost mozku vytvářet nové cestičky a spojení. Krásným příkladem je třeba učení se novému jazyku či hraní na hudební nástroj. Na začátku je to všechno o procvičování a zakládání cestiček v mozku. A že je to ale dřina!
Postupem času se z něho stane posilování již založených cestiček a naše hraní/používání jazyka se zlepšuje. Dokonce jsme schopni zahrát plynulou melodii. A přesně tento princip zakládání nových cestiček a jejich posilování je něco, co se dá použít k naučení lásky k sobě samé.
Mám se rád/a
Můžeme si vybrat, co nám vyhovuje. Pokud jsme typ, co si každé ráno před zrcadlem zopakuje, jak se má rád, a funguje to pro něj, proč ne. Pokud jsme typ na sepisování seznamů věcí, proč za to stojíme, klidně. Pokud potřebujeme pomoc ostatních, aby nám jednou za čas vysvětlili, proč jsme dobrými lidmi a stojíme za to, taky dobré.
Důležité je jedno: opakovat, opakovat, opakovat. Protože nejenže je třeba cestičky založit, ale musíme je i upevňovat. A víte co? Já věřím, že to půjde. Věřím v plasticitu mozku, ve schopnost vytvořit nové cesty a vyrovnat tak škodu, která nám kdysi byla napáchána.
Daří se vám pěstovat sebelásku? Máte na to osvědčené fígle? Napište nám do komentářů…
Zdroj foto: pixabay.com
Více povídání o mindfulness najdete třeba v rozhovoru:
Michal Dvořák: Se stresem i nešťastnou láskou pomůže mindfulness
