Proč je tak těžké přestat se v práci zabíjet?
„Prosím. Zpomalme my všichni,“ nabádá Martin Žufánek všechny, kteří pracují víc, než je zdrávo. V nedávném příspěvku na webu rodinné likérky se rozepsal o tragédii, která zasáhla rodinu v závěru roku. Dva lidé kvůli pracovnímu přepětí zkolabovali a ponesou si zdravotní následky. Možná je čas zatáhnout za ruční brzdu, abychom všichni nezačali padat jako švestky…
Česko začátkem roku obletěla zpráva o tragédii v rodinné likérce Žufánek. Pracovali tam natolik intenzivně, že hned dva lidé zkolabovali a ponesou si zdravotní následky.
„Otec po každodenní práci v sadech zkolaboval. Ale tak, že byl 14 dnů v nemocnici na JIPce. Doktoři mu řekli, že kdyby přijel o den později, tak by nepomohli. V listopadu se vrátil domů, kde dosud v klidu odpočívá. 2.12. zcela náhle a bez varování onemocněl bratr Jan. Zasáhlo ho to z minuty na minutu. Odvezl jsem ho do nemocnice a výsledek byl vážný,“ napsal Martin s tím, že nyní se jeho bratr musí léčit na speciálním oddělení.
Pracovali nonstop
„Doktoři mu řekli, že všechno nastartoval stres a pracovní vypětí,“ uvedl Martin a popsal, jak loni trávili v práci přes 12 hodin a kromě neděle si nedopřávali žádné volno. „Kvůli tomu, abychom neměli výpadek v dodávkách, jsme pracovali nonstop. Zákazníci si prostě zvykli, že jsme k dispozici pořád,“ napsal Martin.
Teď se ale rodina rozhodla všechno změnit a zpomalit. „Zavedeme si poprvé po 18 letech normální pracovní dobu a po 17. hodině nás v práci nikdo neuvidí. Tak, jak to běžně chodí,“ napsal.
Je to smutný příběh, který snad oslovil spoustu lidí a přinutil je zamyslet se nad tím, jaký bláznivý život to žijeme. Život, ve kterém často pracujeme tak moc, že nás to dokáže snad i zabít. Nebo v lepším případě zničit zdraví.
Kdo bude další?
Jenže za vším se skrývá ještě jeden příběh. Příběh všech lidí, kteří na okamžik přemýšlejí o tom, jestli také nepracují až příliš. Možná si dokonce uvědomí, že je to i jejich případ a měli by trochu zvolnit. Ale potom pípne nový e-mail nebo někdo zavolá z práce, že je potřeba rychle udělat toto a tamto… A na změnu pak nezůstane čas.
Jen zlomek lidí nakonec opravdu zvolní. Některým to nedovolí šéfové v práci, jiní mají napjatý rodinný rozpočet nebo vysokou hypotéku a další nad tím mávnou rukou a budou pokračovat v budování rozjeté kariéry. Pár lidí padne, zemře nebo onemocní, ale ostatní to nějak přečkají. A život poběží dál.
Jenže tak by to být nemělo! Neměli bychom za sebou nechávat přepracované mrtvoly a mrzáky. Neměli bychom do našeho slovníku zavádět nové slovo pro pojmenování smrti z přepracování, jako to udělali v Japonsku. „Károši“ tam označuje úmrtí pracovníků, kteří mají stovky hodin přesčasů, a jejich tělo pod náporem selhává.
Ať příběh nezapadne
Pokusme se o to, aby příběh rodiny Žufánků po pár dnech nezapadl v záplavě jiných zpráv a povinností. Nedopusťme, aby to byl jen další příběh, o kterém jsme sice četli nebo slyšeli, ale který je zároveň našemu vlastnímu životu natolik vzdálený, protože se netýká nás ani našich blízkých.
Stále věříme, že něco podobného nás potkat nemůže. To je ale dost alibistický přístup. Pokud totiž budeme stále zrychlovat naše pracovní a životní tempo, dříve nebo později to „odskáče“ někdo další. Možná ne my, možná ne náš známý, ale někdo ano. Bude to vina nás všech, protože jsme nezvolnili, i když nás varovalo Japonsko i příběh Žufánků.
Pracovní návyky a fungování firem nezměníme ze dne na den. Ani z roku na rok. Můžeme ale začít pomalu a nenápadně, dokud je čas. Přemýšlejme o drobných ústupcích, které se na naší práci nijak nepromítnou. Přemýšlejme o tom, co je důležité, a co není. Tak jako píše Martin Žufánek: „Pokud nestihneme naplnit nějaký produkt, tak budeme mít výpadek a prostě nebude. Svět se nezboří.“
Má pravdu. Nebo ne?
Zdroj: Novoroční zápisník likérky Žufánek, foto: Likérka Žufánek, Pixabay
